***
Co když se několikaleté přátelství Jungkooka a Taehyunga začne po čase pomalu rozpadat?
Co když ani jeden nebude vědět jak to zarazit?
Co když se prohlubeň mezi jejich světy začne víc a víc prohlubovat?
A přitom za to bude moct n...
Jungkook seděl u Taeho postele. Slzy tekly pomalu z jeho očí. Očí, které byly celou noc vzhůru. Které hlídaly a čekaly, jestli se Taehyung neprobere. Měl o Taehyunga neskutečný strach. Kdyby mohl, hned by si to s ním prohodil. Udělal by cokoliv, aby nebyl jeho Taehyung tam, kde byl. Aby byl v pořádku. Čekal, jestli se třeba aspoň nepohne... Ale nepohl. Žil. Prozatím. Přístroje, na kterých byl zapojený jasně ukazovaly, že má pravidelný srdeční tep. Kook stiskl Taeho bezvládnou ruku a vtiskl na ni prosebný polibek.
,,Taehyungu. Prosím prosím lásko prober se mi..."
Jin hyung mezitím ta dveřmi Taeho pokoje diskutoval s doktorem o jeho stavu. Věděl co teď Kookie prožívá a bál se o život mladšího stejně tak, jako všichni ostatní. Když se před dvěma dny dozvěděli co se stalo, ihned vyrazili do nemocnice. Nemohli však přímo za Taem, protože byl čerstvě po nehodě a doktoři mu museli pomáhat co nejvíc a nejrychleji to šlo. Jako první se k němu pak dostal Kookie, kterého už od něj ani na vteřinu nedostali. Všichni se nakonec rozešli domů, ale Jungkook –strachující se za život svého milovaného- a Jin –strachující se o oba- v nemocnici zůstali.
,,Doktore bude v pořádku? Prosím řekněte že bude." Chvíli trvalo než vzhlédl doktor od svých papírů. Na tváři měl vážný výraz, který Jinovi naháněl hrůzu. Předpovídal něco zlého. Něco nevyhnutelného... Jina propadl strach. Strach, jaký ještě nikdy předtím neměl. O život svého kamaráda. Doktor pak konečně otevřel pusu a začal mluvit. Po jeho slovech zůstal Jin jako přikovaný k zemi. Musí to říct Jungkookovi. Musí mu to říct a to hned.
***
O měsíc pozěji...
Bylo jaro. Přes větve stromů a zledovatělou zemi se prorážel první život. Zvířata se začaly probouzet ze zimního spánku, nebo začaly shánět další zásoby jídla, které přes zimu spotřebovaly. Všude bylo tak vesele, tak živo...
Avšak na hřbitově, kde teď Jungkook stál, jakoby se život zastavil. Jakoby zde po dlouhé života-prázdné zimě žádné probuzení nepřišlo. Díval se na jeden konkrétní hrob, ze kterého nemohl spustit oči a stíral si slzu, která mu tekla po tváři.
,,Tahle osoba byla jednou z nejdůležitějších v mém životě. Stála při mně v tolika situacích, naučila mě tolika věcem,... Nikdy na ni nezapomenu. Nikdy nezapomenu na to, co pro mě udělala a kým pro mě byla." Jungkook zavřel oči. ,,Chybíš mi..." Před hrob, na němž se rýsovalo velké příjmení ,,Kim" položil tiše kytici květin. Osoba, která dosud klečela u hrobu před ním se na něj podívala. ,,Kookie děkuju, že jsi sem šel semnou."
,,Pro tebe všechno Tae," objal svého hyunga zezadu a vtiskl mu mírný polibek na tvář. Taehyung vstal a oklepal se.
Bitches ya thought! BITCHES YA THOUGHT!!!!!
,,Jdeme?" řekl Jungkookiemu, který viděl, jak se hyungovy oči naplnily slzami. Kookie přikývl, ale ještě než stihl starší cokoliv udělat, vtiskl ho Kook ještě do pevnějšího objetí než předtím. Věděl jak moc Taeho smrt jeho babičky zasáhla a rozhodně poslední co by si přál by bylo nechat při tom smutku Taeho samotného. ,,Děkuju Kookie," zašeptal mu Taehyung do ucha. ,,Neumíš si představit, jak moc pro mě tohle znamená. Že jsi při mně..."
,,Vždycky a napořád," zašeptal Kook. A tak tam ještě chvíli stáli a dívali se navzájem do očí, neříkajíc nic. Byl to ale ten druh ničeho, který znamená všechno...
Oba se pomalu vydali cestou k autu, které je mělo zavézt zpět do dormu. Drželi se za ruce a ačkoliv to ani jeden z nich neřekl nahlas byli oba neskutečně rádi, že jsou při sobě.
,,Tak co teď?" řekl Tae nabuzeně, když vstoupili do auta. Snažil se zlepšit si náladu a Kookie to naprosto chápal.
,,Musíme za ostatníma. Zítra jelikož máme ten koncert, který se musel před měsícem odložit, musíme připravit všechno potřebné a hlavně se musíme dostavit na místo."
,,A co takhle rychlý oběd, než se do toho všeho pustíme?" Taehyung nasadil svoje psí očka a Kook věděl, že i kdyby vyvinul to největší snažení jaké mohl, nedokázal by mu odolat. Povzdechl si.
,,Dobře. Ale řídím já," vzal si od Taeho klíče a vydal se k sedadlu pro řidiče.
,,Hej! Proč mě od té nehody nechceš nechat řídit?! Říkal jsem, že to nebyla moje chyba. Ta žena do mě narazila a..."
,,Já to chápu hyung," řekl mu Kook zatímco nasedal do auta. ,,Jen o tebe mám prostě strach. Musíš pochopit že ty týdny, kdy jsi ležel v nemocnici po otřesu mozku a bůhví čeho ještě, kdy jsem se modlil abys byl v pořádku, abys neztratil paměť nebo něco horšího, byly ty nejhorší týdny, které jsem kdy zažil a nikdy...NIKDY nedovolím, aby se kdy opakovaly." Otočil se na Taehyunga, který mu dal okamžitě polibek na rty.
,,Chápu," zamumlal mu do polibku a ruku mu lehce položil na tvář. ,,Už tě nikdy nenechám se o mě strachovat. Slibuji."
,,To doufám hyung..." Zajel Jungkook Taemu na chvíli do vlasů. Pak ale pustil, aby mohl nastartovat auto. Čekala je dlouhá cesta a Jungkook věděl, že musí zůstat soustředěný.
Nakonec se po krátkém obědu vrátili k ostatním. Sbalili si nejnutnější věci a připravili se na zítřejší koncert, který se naštěstí konal v Soulu.
Čekalo je teď hodně povinností. Hodně akcí, koncertů,... Musí psát nové písničky, nazpívávat nové covery, vymýšlet další videa pro ARMY a stříhat nový mixtape. Mají toho hodně a ještě víc toho mít budou... Ale musí to zvládnout.
Jsou to přece BTS. Možná nejsou dokonalí, nebo nejslavnější, ale je to skupina kluků odhodlaná se nevzdat a jít za svým snem. A teď, po půl roce plném překážek, problémů v lásce, překonaných strachů a útrap, když jsou si blíž než kdykoliv předtím... jsou silnější.
Jsou neprůstřelní.
*****
Sry za ten planý poplach, ale po těch vašich výhrůžkách včera sem s nemohla pomoct ._.
Lidi urazili jste mě. Fakt že jo... Si jako myslíte že nechám umřít mýho Taeho ne?! Mýho ultimate biase, lásku, husbando material?! How could you (︺︹︺)...
Mno ale přeci jen pro Vás mám...nevím jestli je to dobrá nebo špatná práva, ale...už Vás čeká jen Epilog... to znamená že byla tohle vlastně poslední kapitola... Em...
Hele stejně celá ta povídka měla být jenom o tom, jak se ti dva dají dohromady a to, že sem k tomu přidala ještě pár dalších, to bylo jen proto, že jsem byla nenažraná vašich úžasných komentářů a chtěla jsem víc T-T XD
Ale pod epilogem budu potřebovat vašeho halpa...mám návrh na tři další povídky a vy mi pomůžete rozhodnout, kterou budu vydávat jako první XD
S tímto se s Váma loučím a...
Oops! This image does not follow our content guidelines. To continue publishing, please remove it or upload a different image.
sry že takový smutný obrázek ale tak nějak sem si uvědomila, že to úplně přesně popisuje můj život .-.
