Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

Poctěný

Procházel jsem se po svém pokoji s rukama za zády. Na chvíli jsem si připadal jako ti slavní filozofové, kteří po večerech přemýšleli nad nejtajuplnějšími otázkami. I já přemýšlel. To, co se odehrávalo v mojí hlavě snad nedokážu ani popsat. Hustá a spletitá síť temných hlubokých myšlenek. Nevěděl jsem na co myslet dřív. Měl jsem pocit, jako by můj mozek měl z ničeho nic udělat prostě...bum.

Za celých šestnáct let svého života jsem nepoznal takový chaos. Právě naopak. Můj život byl vždy uspořádaný. Podle přesných pravidel. Nikdy jsem nevykolejil. Až teď.

Posadil jsem se na okraj postele a hned na to zase vstal. Nedokázal jsem vydržet chvíli v klidu. Spocené ruce jsem si otřel o oblek. Co se to se mnou děje?

"Draco!" otcův rozzuřený hlas se rozezníval po manoru. "Draco!"

Můj pohled padl na okno. Venku už byla tma. Ve skle se odrážel můj vlastní odraz, takže nic jiného jsem neviděl. Co kdybych utekl? Našli by mě?

Jistě, že by mě našli.

Dveře se rozrazily. Bez zaklepání, bez svolení. Otec vešel do mého pokoje a s něčím nepopsatelným v očích se upřeně zaměřil na mě. Jako bych snad byl nějaký cíl. Pouhá oběť, kterou už téměř držel ve svých zubech.

"Můžeš mi říct, proč jsi to udělal?!" zakřičel, "co sis proboha myslel?!" Nevěděl jsem, co odpovědět. Sám bych ty odpovědi rád znal. Proč jsem odmítl Pána zla a zúčastnění se při jakýchsi jeho plánech pro dostihnutí Harryho Pottera. Vyzval mě. Mě osobně a pověřil mě úkolem. Jediné, co jsem řekl: "Ne, Pane, toto nemohu příjmout, odpusťte." Mohlo by to působit jako projev pokory či snad skromnosti. Ale bylo v tom něco víc. Můj otec to moc dobře věděl a Pán zla stejně tak. Divím se, že mě rovnou nezabil."

"Tak mluv!" trhl jsem sebou.

"Už mám po krk toho jak pořád něco musím. Plnit příkazy, dělat vše co se mi řekne, mluvit. Ale co když chci něco jiného? To nikoho nezajímá?! Copak nemám nějaká práva?!"

"Jak to mluvíš?!" okřikl mě naštvaněji než před tím a já si až teď uvědomil, že jsem to vlastně řekl nahlas. Mít k otci a matce respekt mi nepřijde špatné. Ale naprosto se jim podřizovat a nechat je řídit můj život?

"Luciusi," oslovila jej matka klidným hlasem. Ani jsem si nevšiml kdy přišla. "Co se děje? Je potřeba se tolik rozčilovat?"

"Podívej se, Narcisso, jak jsi vychovala svého syna. Tak drzý, nezvladatelný! Nemá k nám žádnou úctu."

"A ty ji ke mně máš?!" reagoval jsem dřív než matka stihla cokoliv říct.

"Takhle se ke mně chovat nebudeš!" pozvedl svoji hůl jako by mně chtěl udeřit. Přikrčil jsem se.

"Dost, přestaňte! Oba dva!" zavelela matka, "Luciusi, polož hůl. A ty, Draco, važ svých slov, otec má pravdu." Nemohl jsem jí odmlouvat. Věděl jsem, že matka by mne možná pochopila, ale nehodlal jsem to riskovat. Ostatně I z její strany jsem já byl ten špatný.

"Draco, je mi jasné, že jsi možná dostal strach, že bys úkol nesplnil a že bys Pána zklamal, ale obavy nejsou na místě. On ti věří," zabil to celé otec a já už neměl síly se s ním dohadovat a vysvětlovat mu pravdu. Přikývl jsem.

S pár větami o tom ať se srovnám, že mám před sebou slibnou budoucnost po Pánově boku oba odešli.

Odmala jsem byl veden k tomu, abych neprojevoval své pocity. Co jsem tedy měl teď dělat? Dusit to v sobě. Jako vždy.

Svalil jsem se na postel. Bylo mi zle z té zelené barvy všude kolem. Zmijozel, samozřejmě, je to čest. Je to titul. Do doby než si uvědomíte, že všichni kolem vás jsou zlí. Ne zlí ke světu, to mě nezajímá, ale zlí k vám. K vlastní rodině.

Očima jsem našel místo, kde se zelené tapeta na zdech odlupovala. Klidně by ji mohl strhnout. Mohl bych rozmlátit postel, skříň, roztrhat závěsy a zničit všechno v tomhle zlém pokoji. Mohl bych.

Ahoj, tak co říkáte na první kapitolu? Zajímalo by Vás pokračování příběhu? 

Pokud ano, můžete dát vote, abych věděla jestli to bude někdo číst...ale co, pokračovala bych i tak :D Ale stejně dejte vote! xD