Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

Rozhodnutý

Utíkali jsme, co jsme mohli. Ale to víte, osud. Přesně tohle se muselo stát. I kdyby se tisíc věcí do této chvíle odehrálo jinak, stejně bychom se teď ocitli tady.

Grangerová ukolouzla a už už padala dolů. Stihla se ale chytit kořenu stromu. Tomu říkám štěstí v neštěstí. V momentě, kdy vysela dolů, se to celé zastavilo. Propast už neútočila - očekávala oběť. Čekala, až dolů spadne sama. Klekl jsem si na okraj a změřil si, jak daleko ode mě Grangerová je. Na dno díry už nebylo ani trošičku vidět. Jediné, co jsem viděl, byla tma.

„Chyť se mě," pobídl jsem ji a snažil se na ni dosáhnout. Kdyby ke mně natáhla ruku, zvládl bych ji vytáhnout ven. Zachránit tři životy během jednoho dne, páni.

Ona ale nedělala nic. Nejspíš se bála, že bych ji tam shodil, abych už byl konečně v bezpečí. „Hermiono," oslovil jsem ji poprvé v životě jménem, „věř mi," zkusil jsem to. A fungovalo to. Konečně se jednou rukou pustila a málem by už spadla, kdybych ji nezachytil. I přesto, že jsem byl vyčerpaný, popoháněla mě myšlenka, že tohle je poslední věc, kterou musím udělat. Poslední věc, než se stane, co má.

Když se mi podařilo ji dostat zpátky nahoru, všichni jsme věděli, že máme sotva pár sekund, než se bude takhle dokonalá past pokoušet o jednoho z nás znovu. Pomohl jsem tedy Grangerové vstát a zahleděl se jí hluboko to očí. „Obejmeš mě?" požadoval jsem, tentokrát bez výhružek a otázkou.

„Cože, teď? Ty ses zbláznil, jde nám o život!" odsekla a přeměřila si mě pohledem typu tyjsisesnadzbláznil.

„Právě proto" zakřičel jsem netrpělivě, protože jsem věděl, že nám dochází čas. Dala si říct a padla mi kolem krku. Ne tak jak minule, tentokrát to nucené nebylo. Pevně jsem ji k sobě přitiskl a vdechl vůni jejich vlasů. Poté jsem jí dal pusu na čelo. „Dělám to pro tebe a proto, že už jsem se rozhodl kam patřím," zašeptal jsem jí do ucha, „děkuju." Odstrčil jsme ji od sebe a stoupl si na kraj bezedné propasti, která se už pomalu začínala znovu otřásat. Už nebyl čas přemýšlet jestli to je dobrý nápad. Jistě že nebyl. To jsem věděl.

„Draco?" zeptala se nechápavě I když moc dobře věděla, co se chystám udělat. Všiml jsem si, že I ona mne oslovila křestním jménem. Krásný dárek na rozloučenou. Roztáhl jsem ruce a udělal jeden maličký krůček dozadu. Ucítil jsem, jak kolem mě zasvištěl vítr, když jsem padal dolů. Sledoval jsem ji, jak ke mně natáhla ruku, ale nestihla to. Volala mé jméno, dokud se mi neztratila z dohledu a já se zase neztratil ve tmě. Ne ve tmě, v temnotě. Nic jiného tu nebylo. Doufal jsem, že moje oběť temnotu nasytí dostatečně a nebude chtít víc. Nebo že jim tím minimálně daruji alespoň nějaký čas.

Bál jsem se, vážně moc jsem se bál. Padat a nevědět kam, být pohlcen a nevědět čím. Trvalo to tak dlouho. Nebo šlo jen o to, aby to tak působilo. Před očima se mi odehrál celý můj život, jako bych ho prožil znovu. A já začal ještě víc litovat, nenávidět I milovat. A došlo mi, že to možná nebylo jen kvůli ní, ale že jsem možná očekával, že okamžitě umřu. Že se to všechno konečně skončí a já budu mít od všeho pokoj. Nepovedlo se. Naštval jsem se a pěstí praštil do zdi za mnou. Vtom jsem si uvědomil, že tam žádná není. Natahoval jsem ruce kolem sebe, ale nic hmotného jsem necítil, přes to mě ruka bolela a myslím, že mi z kloubů prstů tekla krev. Jak je to možné? To si se mnou hraje jen moje podvědomí. Další hloupé hry. Možná, že už jsem dávno mrtvý a tohle vůbec není skutečné. A možná, že je a smrt mě teprve čeká. Nebo něco horšího.

Konečně jsem měl čas probrat všechny svoje myšlenky a uvědomit si, co chci. Možná by bylo hezké se oženit s Grangerovou, nastěhovat se s ní do toho nejvíc mudlovského domu, jaký bychom v Londýně nebo klidně I někde jinde našli a měli bychom tři děti a psa. Jo, určitě bychom měli psa. Jmenoval by se Alfred nebo tak nějak.