Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

11

Chtěl jsem se naposledy ohlédnout, jenže když jsem to udělal, uvědomil jsem si, že to nemůže být naposledy, nesmí. 

Už v okně nestála. Rozhodl jsem se, že ať to stojí, co to stojí, nechat ji tam nemůžu. Možná jsem to jen všechno špatně pochopil a možná taky ne, ale prostě se pro ni vráit musím. Vyčítal bych si to do smrti.

Napadlo mě to obejít z druhé strany. Zadním a hlavně nehlídaným vchodem jsem tedy vešel do Manoru a po mramorových schodech vystoupal do místnosti, okdud jsem slyšel hlasy. Schovaný za rohem jsem rozuměl téměř všemu, co říkali. Sice mě nemohli vidět, ale I přesto to byl neuvěřitelný risk.

Zrovna od Weasleyho vyzvídali, kde je Potter, ale on jim nic nechtěl říct, takže na něj použili kletbu cruciatus. A vůbec nevypadali, že by z toho měli sebemenší výčitky. Já se tedy přiznám, že trochu líto mi ho bylo. Ale nenapadal mě jediný vhodný plán jak mu pomoct. Ani jsem nevěděl kolik smrtijedů se tam nachází. Slyšel jsem jen hlasy a to pochybuju, že všichni co tam byli se měli k čemu vyjádřit.

Hermiona konečně došla taky. Stála přímo naproti mně u druhého vchodu do sálu. Přikývl jsem, aby věděla, že se mnou může počítat. Přísahal bych, že se na moment usmála, I když jen trošku. Nedokážu uvěřit tomu, co se mnou ta holka dělá. Vážně mě dostala až sem?

Zakřiknutě se na mě dívala, ve tváři otazník, bylo mi jasné, že neví co dělat. Bylo to na mně. Jít proti svým vlastním je bláznovství. Ale já už k nim nepatřil. V hlavě jsem měl jen vidinu toho, jak na mě bude Hermiona hrdá, že jsem zachránil toho otrapu.

Vyběhl jsem zpoza rohu a hůlku těkavě mířil na všechny, kteří nyní stáli oproti mně. Otec, matka, Červíček, Bellatrix a Amycus a Alecta Carrowovi. Nyní, když jsem jim všem viděl do tváře, přepadl mě opravdový strach. Během těch pár vteřin, co jsem tam takhle stál jsem je v duchu všechny už stokrát zabil, umučil k smrti nebo prostě zbaběle utekl a křičel na celý Manor, co mi hlasivky stačily, že se vzdávám a že chci pokoj. Všechno z toho bylo bohužel nerealné, protože o cokoliv bych se pokusil, skončil bych dřív než začal.

Nevěděl jsem co udělat nebo říct, tak jsem prostě jen čekal, až něco udělají nebo řeknou oni. Matka měla pobledlý vyděšený obličej. Určitě si myslela, že jsem už dávno pryč. Otec nejspíš taky, ale ten se netvářil vyděšeně, nýbrž překvapeně.

„Ale ale, ptáčátko se vrátilo zpátky do hnízdečka," poznamenala Bellatrix škodolibě a na tváři se jí objevil široký neupřímně milý úsměv, zatímco na vysokých podpatcích klopýtala směrem ke mně. „Nezranil sis křidýlka?" zeptala se výsměšně. Náhle však její tvář zvážněla. „Zradil Pána zla, zasloužil by si zemřít," sykla a prstem lehce popostrčila konec mojí hůlky, aby nesměřoval na ni.

„Ne!" zakřičela matka a všechny pohledy se rázem strhly na ni, „nemůžete ho zabít. Je to náš syn," řekla odhodlaným hlasem a podívala se na otce v očekávání, že se k jejímu názoru připojí. Ten se však jen zakabonil.

„Syn nebo ne, ke všem zrádcům se musí přistupovat stejně," zašeptala mi Bellatrix skoro u ucha. Z jejího pištivého hlasu mě mrazilo až na zádech. A vůbec, celá tahle atmosféra. Čas jako by vůbec neutíkal. Nenápadně jsem se ohlédl, kde je vůbec Hermiona. Za roh, kde byla před tím schovaná pochopitelně nešlo vidět, takže jsem vůbec netušil jestli tam ještě je.

Na moment jsem úplně ztratil pojem o tom kdo co říká. Argumenty se hrnuly ze všech stran, každý se s každým hádal, až mi to splynulo v jeden jediný šum, jenž jsem nedokázal rozeznat. Na chvíli jsem měl dokonce pocit, že tam vůbec nejsem, že to jde všechno kolem mě.