Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

14

Probudilo mě křupnutí větvičky u mé hlavy. Vyděšeně jsem otevřel oči. Pár kroků ode mne stála jakási postava. Po chvíli jsem v ní rozpoznal Potterovu siluetu.

„Pottere?" špitl jsem. Ukvapeně se otočil. Ano, byl to on. Přiložil si ukazováček k ústům, aby mi dal najevo, že mám být potichu. Opatrně jsem se pustil Hermiony, tak, abych ji neprobudil.

„Myslím, že tam někdo je," zašeptal, když jsem přišel k němu, „něco se tam hýbe." Díval se někam do lesů. Jenže byla tma. S těží se dalo poznat, že se vůbec díváme na les, natož tak, aby se dal zahlédnout nepřítel.

Ale pak jsem tam cosi uviděl. Nebyl jsem si jistý, jestli to nejsou jen moje představy. Prostě jsem vytáhl hůlku a oba jsme se rozběhli tím směrem. Nejdřív jsem si myslel, že to taky viděl. Pak mi došlo, že jen běží za mnou. Nikdo tam nebyl.

„Omyl," ušklíbl jsem se, když jsem se konečně rozdýchal z toho sprintu.

Vtom se ale objevil záblesk a Pottera nějaké kouzlo odhodilo. Hůlku jsem pevně tiskl v dlani. Čím déle jsem pořád nic a nikoho neviděl, tím nervóznější jsem byl.

Ale pak se vynořil odněkud ze stínů. Na sobě měl ten stejný kabát co vždy a jeho vlasy tak trochu zářily. Přemýšlel jsem, jestli jsou i moje vlasy ve tmě takhle dobře vidět.

„Draco," promluvil na mě, ale já mu nedal možnost pokračovat. Vrhal jsem na něj jedno kouzlo za druhým a zoufale se snažil vymyslet nějaká, na které by nemohl použít žádnou obranu, jenže otec byl dobrý čaroděj. A já se od něj učil. Bylo téměř nemožné, abych ho dokázal porazit.

„Přestaň!" křikl po mně, když mu docházela trpělivost. I já už byl poněkud vyčerpaný.

„Nikam s tebou nepůjdu," zakřičel jsem stejným tónem a vrhl na něj ještě pár kouzel. Žádný účinek to ovšem nemělo.

„Draco," oslovil mě znovu. Tentokrát mi však hodil neznámou hůlku k nohám. Uvědomil jsem si, že bojovat nechce.

„O co ti jde?" divil jsem se.

„Přišel jsem o ženu. Nechci přijít I o tebe," oznámil s lítostí v hlase. Kdyby tak alespoň nebyla předstíraná.

„Jenže ty jsi o ni nepřišel, tys ji zabil." Zatvářil se jak kdybych mu snad řekl nějakou příšernou novinu. „Já s tebou nikam nepůjdu."

„Nechci abys se mnou někam chodil," zadíval se do země, „přišel jsem tě požádat o odpuštění." Potter se zvedl ze země. Otec po něm hodil nenávistný pohled.

„Já tě taky prosil. Tolikrát jsem tě prosil. Nikdy jsi mi nevyhověl. Proč bych měl já tobě?"

„Protože za to můžeš ty! Kdyby sis pořád nevymýšlel a neutíkal, kdyby ses nezačal bavit s těma podvraťákama..." Znovu jsem na něj namířil hůlkou. „Nezastávej se jich, Draco, oni tě nedokáží doopravdy ocenit." Tomu jsem se musel zasmát. Jako by on to snad dokázal.

„Draco teď patří k nám," oznámil mu Potter, „a vy s tím nic udělat nemůžete." Byl jsem trochu překvapený s jakou jistotou to řekl. Myslím, že to myslel vážně.

„Víš, co mi řekla matka? Že je na mě hrdá za to, že si jdu za tím, co chci. A taky že ztratit dítě je horší než nečistá krev. Matka souhlasila se vším co dělám. Ať se jí to líbilo nebo ne, podporovala mě. Nebyla jako ty," opovrhovaně jsem se na něj podíval. Možná se mi to zdálo, ale v otcových očích se zase zaleskly slzy. Zdálo se, jako by nad něčím ustavičně přemýšlel.

„Musíte odejít. Co nejdál odsud. Pán zla vás hledá," varoval nás. Ne že bych jeho varování bral někdy vážně, ale tentokrát jsem mu musel dát za pravdu. I když najevo jsem to nedal.

„Dobře. Ještě něco máš na srdci?" zeptal jsem se co nejfalešnějším milým tónem.

„Budeš někdy schopný mi odpustit moje chování?"

„Možná, někdy," odbyl jsem ho, „jdeš Pottere?" Otec si klekl do trávy. Nevěnoval jsem mu žádnou pozornost. On si ji nezaslouží.

Vrátili jsme se zpátky k Hermioně a Weaslymu. Oba ještě pořád tvrdě spali. Sedl jsem si na zem a opřel se o strom. Zem byla studená a mokrá, protože přes noc napadla rosa. Byl jsem si jistý, že teď už neusnu. A stejně se už pomaličku rozednívalo. Každou chvíli jsem se díval k lesu. Otcova silueta se nevytrácela. Možná už tam ani nebyl, ale já ho tam viděl stále. Jak klečí v trávě se slzami v očích, naprosto zlomený. Nedokázal jsem nemyslet na to, jestli bych mu neměl odpustit. Možná jsme si s otcem až příliš podobní. Oba děláme chyby a pak jich litujeme. Až když už je pozdě.

„Je tam pořád?" zeptal jsem se Pottera, který ještě pořád nedůvěřivě obhlížel okolí. Nejspíš nevěřil tomu, že by otec přišel sám.

„Jo," odpověděl jednoduše. Zhluboka jsem se nadechl. Už jsem se tam nechtěl otočit ani jednou. Ještě by si myslel, že nad ním přemýšlím.

„A teď?" zkusil jsem to asi o minutu později.

„Řeknu ti až odejde," řekl s co největší trpělivostí. Přikývl jsem.

„Už odchází," oznámil asi po půl hodině. Přestal hlídat okolí a sedl si naproti mně. „Jak to zvládáš?"

„Jak ses přes to přenesl? Přes smrt rodičů?" odpověděl jsem tak trochu otázkou. Nemám zájem se někomu svěřovat.

Potter zavrtěl hlavou. „Nepřenesl. Budu k tobě upřímný. Všichni říkají, že to časem přestane bolet, ale to je lež. Bolí to pořád stejně, jen tvůj pohled na to se mění." Z toho mě poněkud zamrazilo, ale nejspíš to byla pravda.

„Odpustil jsi to Pánovi zla?" zeptal jsem se. Až po vyslovení mi došlo, jak zatraceně hloupá otázka to je. Jako by snad Pán stál o odpuštění.

„Voldemort není můj otec, tohle nemůžeš srovnávat. Navíc mi nezabil jen rodiče. Zabil taky Cedrica. A vůbec. Umřelo kvůli němu tolik lidí."

„Voldemort," zopakoval jsem jeho jméno. Asi poprvé, co jsem ho vyslovil nahlas. Nikdo by mi nevěřil jakou úlevu jsem v ten moment pocítil. A pak znovu, když jsme si s Potterem konečně potřásli rukou. 

Tak jo, velevážení! Čtrnáctá a řekla bych předposlední kapitola je tady :) Doufám, že se Vám líbila, ono už tu jde spíš jen tak o kecání, všechny problémy už se vyřešily, tak to zbývá uzavřít :D Původně jsem tedy měla připravenou ještě jednu zápletku, ale to už by to bylo moc dlouhé, protože by zabrala hned několik dalších kapitol. Každopádně..všem Vám ze srdce děkuju za 1K! Jste nejlepší!! ♥