Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

Pokořený

Když Potter s Weasleym dlouho nešli, rozhodla se Grangerová, že půjde za nimi.

„Nechoď. Co když přijdou sem? Jak se budu bánit?"

„Hned se vrátím," slíbila. Nevěřím tomu, že fakt odešla. Nechala mě tady úplně samotného, svázaného a bez jakékoliv zbraně, když moc dobře ví, že mě někdo hledá. To nemohla udělat. Vždycky jsem pochyboval o té její inteligenci.

Na stole jsem uviděl nějaké jídlo. Se svázanýma nohama jsem doskákal blíž. Pár centimetrů prostoru a svázané ruce mě dělili od dýňového koláče. Ale já měl takový hlad. Posadil jsem se na židli a svůj obličej zabořil přímo do koláče. V životě jsem se necítil tolik trapně a vítězně zároveň. 

Jakmile ale vešli ti tři otrapové dovnitř, cítil jsem se už jenom trapně.

„Vy jste oba takový paka," ohodnotila je Grangerová.

„Za to může Harry. On tvrdil, že jsme přišli zleva."

„A to jsme taky přišli."

„Tak jak to že jsme se ztratili, co?"

„Protože jsi mě neposlouchal a chtěl jít doprava."

Asi by se hádali ještě dlouho, ale když uviděli mě, jak jsem se nenápadně dostal až k jídlu, přešla je chuť se hádat. Weasley zadržoval smích. „Vidíte ho? Asi má hlad."

„To není vtipný, ty nádhero. Kdybyste mě nedrželi v zajetí, už bych tady dávno nebyl." Nejvíc mě ale mrzelo stejně to, že jsem si stihl vzít jen jedno sousto. Které můj hlad bohužel nezahnalo, naopak posílilo. Jako když do ohně chrstnete kýbl vody, uhasíte ho. Ale když ho vodou opatrně pokropíte, rozohní ho to ještě víc.

„Kdy jsi jedl naposledy?" zeptala se Grangerová.

Včera. Oběd," odpověděl jsem popravdě. Na okamžik se mi zdálo, že se jí v očích objevila lítost. Nesnášel jsem když se takhle na mě někdo díval. Připadal jsem si jako slaboch.

„Řekni nám, kdo po tobě jde a necháme tě se najíst," navrhl Potter. Nechtěl jsem přiznat porážku. Nechtěl. Nechtěl. Nechtěl! Ale byla tady.

„To je osobní," sykl jsem.

„Dobře, tak alespoň kde máš hůlku.?"

„Doma. V Manoru. Musel jsem narychlo odejít a nestihl jsem si ji vzít. Stačí?" Weasley se asi musel hodně přemáhat, ale nakonec kývl a obešel mě, aby mi mohl rozvázat ruce. Stejně si ale myslím, že mi nevěřil.

„Děláš si srandu?" ozval se Potter, "nemůžeš ho rozvázat. Kdo ví, jaká je pravda."

„No já ho krmit nebudu," zapřel se Weasley a pohled obou dvou padl na Grangerovou. Povzdechla si a lžící nabrala sousto koláče, které mi přiblížila k obličeji. Pootevřel jsem pusu, ale když jsem se jí podíval do očí, hlad mě přešel. To s jakým opovržením se na mě dívala...

„Víš co, neobtěžuj se," odmítl jsem ji a dobelhal se zpátky do rohu.

Měl jsem dost času přemýšlet o tom, proč se na mě tak dívala. Stejně jak se na mě dívalo už tolik lidí. Nejspíš je pravda, že když se ke všem chováte hnusně a jste k nim zlý, nikdo vám pak nepomůže, když jste na dně. A pokud bude chtít, bude to jen proto, že bude muset. Muset. Co to znamená. Muset.

Zajímalo by mě, co tady dělali. V lese tak blízko k Manoru, v nějaké rozpadající se boudě.