Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

Souzený

"Pane Malfoyi, vaše matka vás žádá, abyste přišel ke snídani," přišel mi oznámit Krátura. Ani jsem si nevšiml, že už je ráno. Celou noc jsem nespal, takže dodat energie snídaní by nebylo ke škodě.

"Vyřiď matce, že nemám hlad," odbyl jsem ho přes to a dál se zaobíral svými myšlenkami o tom kým vlastně jsem. Tolik kouzelníků by bylo štěstím bez sebe, kdyby se nacházeli na mém místě. Proč já nejsem?

Vytáhl jsem hůlku a vedle sebe si vyčaroval drobného roztomilého psíka. Nebyl skutečný. Byla to jen jakási iluze pro mé oči. Pohladil jsem ho a on mi olízl obličej. Nejvíc lásky, jaké se mi kdy dostalo. Od vymyšleného psa.

Někdo zaklepal na dveře. Mávnul jsem nad psíkem rukou a on se rozplynul do obláčku prachu až se nakonec vytratil úplně.

Přišel jsem ke dveřím a otevřel. Věděl jsem, že to bude matka. Otec neklepe a Krátura vždy mluví hned po zaklepání přes zavřené dveře.

Vešela dovnitř a na psací stůl pod oknem položila tácek s ovocem. "Vem si, musíš něco jíst. Už včera jsi nevečeřel."

"To není tvoje věc," zavrčel jsem a chtěl jí tácek vrátit zpět do rukou. V očích se jí ale oběvila hrůza. Zděšení.

"Odpusť, matko," sklopil jsem pohled a zakousl se do jablka.

"Co se to s tebou děje? Potřebuješ si o něčem promluvit?" Neodpověděl jsem. "Vím, že otci bys neřekl všechno. Myslím, celou pravdu. Ale mně můžeš důvěřovat." Jen jsem přikývl. Myslím, že čekala, že začnu mluvit o všem co mě tíží. Ale spletla se. Takhle si mě vychovala, takového mě má. Uzavřeného, zbabělého kluka, co celý život tiše souhlasil se vším, co se po něm chce.

Když jsem neodpověděl, povzdechla si a beze slova zmizela zpátky v chodbě.

Znovu jsem se zadíval na odlupující se tapetu a tentokrát to nezůstalo jen u přestavivosti. Začal jsem ji strhávat ze zdí a škubat na titěrné kousky čehosi zelého. Určitě to muselo vypadat vtipně, protože jsem u toho vydával nenávistné naštvané zvuky. Ani obrazy na stěnách nic nezachránilo před mojí dokonalou schopností ničit své okolí.

A poslední věc. Poslední věc, kterou jsem musel zničit a kterou jsem ze srdce nenáviděl se ukrývala v truhlici pod postelí. Vysunul jsem ji ven a začal se prohrabovat věcmi, které končili všude kolem, po celém pokoji, až jsem ho našel. Zmijozelský hábit. Při uchopení do rukou se mi vybavila vzpomínka, když jsem ho dostal I se zmijozelským erbem. Jak na mě byl otec pyšný a já se mu chtěl tolik zavděčit.

Látka udělala ošklivý zvuk, když jsem ji rozděloval na několik cárů. Ležely přede mnou a já byl spokojený. Ta zlost ve mně konečně ustoupila. Jenže ji nahradilo něco jiného. Obavy, možná? Obavy z toho, že nevím, kdo jsem. Jméno Malfoy nese jasnou nálepku o tom, kým bych měl být, stejně tak zmijozelská kolej nebo ta odporná slizkost v mé duši. Ale já se ztrácím. Ztrácím se sám sobě.

Eh, mé myšlenky se podobají spíš nějakému melancholickému šílenci, než hrdému a snobskému.. Mně.

Z chodby jsem uslyšel vysoký až pyštící hlas Bellatrix Lestrangové. Pozvedl jsem oči v sloup. Tu ufňukanou ženskou jsem nesnášel.

Dveře do mého pokoje se znovu otevřely. "Kdo sem pořád leze?!" zařval se a otočil se v domnění, že to bude ona. Byla. Ale spolu s ní I můj otec. Šokovaně se rozhlédl po mém rozmordovaném pokoji a poté si mě samotného přeměřil stejným pohledem. Nevěřícně zavrtěl hlavou.

"Řekl jsem Pánovi, že jeho návrh přijímáš," řekl ještě pořád omámený.

"Cože?! Ale já ho nepřijímám! Nechci plnit jeho příkazy!"

"Takhle mluvit nebudeš!"

"Budu! Budu si mluvit jak budu chtít a ty s tím nic udělat nemůžeš!" při vyslovení téhle věty jsem stuhl. Bylo mi jasné, že to byla lež. Mohl s tím udělat spoustu věcí a moji zlobu nahradil pocit strachu z toho, že mi to bude chtít dokázat.

"Že nemůžu?" vytáhl z kapsy svoji hůlku. Snažil jsem se našmátrat tu svoji, ale nikde jsem ji neviděl. Ztratila se mezi útržky tapety.

Otec po mně vrhl nějaké kouzlo, ale uhnul jsem. Podíval jsem se na okno. Možná má jediná záchrana. Jediným pohybem jsem vyskočil ven. Ještě že jsme byli v přízemí.

Slyšel jsem za sebou, jak otec volá, že jestli odejdu, už se nemám nikdy vracet a že už nejsem Malfoy. Nebyl jsem. Jediné, co ze mě Malfoye dělalo byly ty vlasy. Odporné blonďaté vlasy. A taky moje povaha. Byl jsem zákeřný a zlý. Patřil jsem na stranu zlých, tím jsem si byl jistý. Ale znal jsem své meze. Nikdy bych se ani nepokusil použít magii na svého syna. A v tom jsme se s otcem lišili. Já byl schopný najít kousek dobroty v sobě alespoň pro svoji rodinu. Tedy... teď už jen pro svoji matku.

Líbí se Vám jakým směrem se příběh uvijí?  V dalším díle už bude Hermiona, tak se to zase někam posune, snad si přečtete i další část :)