Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

Ohrožený

„Au," vypustil jsem z úst dřív, než jsem vůbec otevřel oči. Snažil jsem se si vzpomenout co se stalo a proč mě tak hrozně bolí hlava. Že bych něco pil?

Konečně se mi podařilo odlepit víčka od sebe. Stromy? Jehličí? Cože, les?! Posadil jsem se tak rychle, že se se mnou zatočil celý svět. Podíval jsem se na druhou stranu. Když jsem uviděl Grangerovou, vybavily se mi veškeré událostí posledních pár dnů.

Seděla u ohně zabalená v dece a pozorovala mě. Vedle sebe měla láhev s vodou. Když viděla, jak mi na ni spadl pohled, podala mi ji a já se konečně napil.

„Je ti dobře?" zeptala se. Jako by ji to vážně zajímalo..

„Asi," odeskl jsem nepředvědčivě a na chvíli se odmlčel. „Kde jsou naši slavní hrdinové?" rýpnul jsem se značným sarkasmem do Pottera a Weasleyho, které jsem nikde kolem neviděl.

„Šli pro dřevo. Aby nevyhasl," kývla k ohni, jehož plameny se jí odrážely v očích.

„Copak je tady dřeva málo?" porozhlédl jsem se výsměšně kolem sebe.

„Větve jsou moc vysoko," vysvětlila a podívala se nahoru. Měla pravdu. Ještě nikdy mi svět nepřipadal tolik veliký jako tady. Ještě nebyla tma, nebylo ani světlo. Bylo šero. A mezi stromy se vznášely obláčky mlhy. Ale byly vážně vysoko oproti tomu, kde jsme byly my. Vždyť...jak velcí jsme v porovnání s celým světem?

„Včera v noci," začala Gangerová a já už věděl kam tím směřuje, „proč jsi chtěl abych tě obejmula?"

„Promiň za to," omluvil jsem se, protože jsem nechtěl odpovídat. Alespoň ne úplně. Pohled jsem sklopil k zemi, protože jsem se za to cítil trošku trapně a do hlíny jsem si prstem začal kreslit nesmyslné obrazce.

„Ne. Já jen že...myslela jsem, že vaše rodina odmítá kouzelníky s nečistou krví." Moje rodina? Trošku mě to zarazilo, protože jsem v hlavě uslyšel otcův hlas, když na mě volal, že už nejsem Malfoy.

„To je minulost. Teď už nemám rodinu," přiznal jsem.

„Jak to myslíš?"

„Nepatřím tam. A nedokázal bych se s tím smířit." Podíval jsem se na ni - zajímalo mě jak se na to tváří. Byla překvapená, doslova zaskočená. Chápu, musí být šok slyšet něco takového právě ode mě. Od kouzelníka, který je tolik hrdý na svůj rodokmen.

„To je mi líto," řekla po chvíli.

„To nemusí."

„Co se v tobě zlomilo?"

„Svědomí, asi. A touha po vlastním životě, po tom, co chci, mít konečně na výběr."

„Možná, že kdyby sis to uvědomil dřív, mohlo teď být všechno jinak." Fakt by mě zajímalo, co přesně si pod tímhle představuje.

„Být zlý není špatné. Špatné to je, pokud ty nejsi právě ta, ke které mají všichni respekt."

„Proto chceš být dobrý? Protože víš, že ve světě správných lidí jsou si všichni sobě rovni?"

„Nikdy jsem neřekl, že chci být dobrý. Řekl jsem jen to, že nejsem tolik zlý, abych mezi zlé patřil. Rozumíš tomu? Prostě nepatřím nikam."

„To neznamená nic jiného, než že máš na výběr." Přikývl jsem. Zase měla pravdu. Konečně mám na výběr. Není to tak, že nikam nepatřím. Je to tak, že jsem si ještě nevybral, kam patřit budu. „Já taky rodinu nemám," prozradila po dlouhé odmlce, kdy ani jeden z nás nic neřekl a smutně se usmála. Všiml jsem si, že má slzy v očích.