Ten povrchní/ Draco Malfoy(Dramione) - FF

Ztracený

Grangerová vyděšeně zalapala po dechu. „Já husa. Věřila jsem, žes mluvil pravdu." Pokrčil jsem rameny a hůlku za zády mířil směrem k ní. Mohl jsem říct, ať mě rozváže, dá mi vše co potřebuju a pak odejít. Ale tady jsem opravdu víc v bezpečí než tam venku. Taky jsem je mohl udat Pánovi a vysloužit si pochvalu. Ale copak potřebuju, aby mě někdo chválil? Copak jsem pes?

"Obejmi mě," poručil jsem jí výhružně. Nechápavě se na mě podívala. "Obejmi mě," zopakoval jsem. Nic jiného jí ani nezbývalo. Pořád klečela vedle mě, takže se jen přisunula blíž a tak strašně nuceně mě obejmula. Tak nuceně jako bych byl nejslizčí člověk na světě.

Čekala, co budu chtít dál. Ale já jí hůlku hodil ke kolenům. Najednou jsem si všiml zase toho jejího pohrdavého výrazu. Vzala ze země koláč a hodila mi ho naštvaně do obličeje. Já ale otočil hlavu, takže jsem ho měl jen na krku a ve vlasech. Ne že by to bylo o něco lepší. To se jí vážně tolik hnusím?

"Všechno co jsem řekl byla pravda," obhájil jsem se, když jsem vyplivl kousek koláče, jenž mi přistál v puse, a čekal jak zareaguje. Nemyslel jsem to přece špatně. Copak by mě obejmula, kdybych na ni nenamířil hůlku? Kdybych byl takový zmrd za jakého mě má, už by mohla být dávno mrtvá. Ale je pravda, že obejmutí od Grangerové stojí za to. Pro jednou jsem nad ní vyhrál.

"Vstávej, jsi na řadě," vzbudila Weasleyho tím, že z něj stáhla peřinu a hodila ji na zem. Potom se na mě naposledy podívala a šla si lehnout.

Weasley mě nespustil z dohledu. Byl ještě nepříjemnější než před tím. Ptal se, co jsem řekl Grangerové, že na můj ksicht plýtvala tak dobrým jídlem a že byla tak naštvaná.

"Znáš ženský. Vždycky všechno pochopjej blbě," řekl jsem tak, aby to slyšela. Nechápu s čím má problém. Jo, chci ji jen využít k tomu, aby mi pomohla, protože mám takový dojem, že být to na těchdle dvou, klidně by se mnou obchodovali s Pánem zla o jejich životy. On by nás ale zabil všechny čtyři a byl by konec. Možná, že zas tak špatný konec by to nebyl.

Celý den se mnou Grangerová nepromluvila. Že bych to další noc zkusil na Pottera?

Další noc v chalupě už ale nenastala. Místo toho sbalili všechny svoje věci(kterých mimochodem bylo míň než málo) a vydali někam dál, aby došli kam potřebují. Mě samozřejmě vzali s sebou. Procházeli jsme hlubokým lesem. Nikde nic, než stromy, člověk by se jen těžce zorientoval.

"Kam že to jdem?" otázal jsem se.

"To tě nemusí zajímat," odsekl mi Weasley. No super. Musím trávit čas s takovýma trapkama a ani nevím kam mě zavedou. Alespoň že mi rozvázali nohy, abych mohl chodit. Byl jsem už ale tolik unavený, že každý krok mi dělal obrovský problém. Za poslední dvě noci jsem naspal maximálně tři hodiny a tím, že mě všechno bolelo a skoro nic nesnědl, ani nepil, zatímco oni(a to jsem s nimi byl až od večera) se doslova nažrali už třikrát. Šli docela rychle a já netušil jak dlouho ještě jejich tempo zvládnu. Navíc mě píchla nějaká vosa. Odporný hmyz. Doufám, že aspoň chcípla.

Brzy jsem pochopil, že vcházíme do lesa, kde můj otec nechal rozmístit pasti. Neřekl mi pro koho a já se neptal. Teď už mi to ale bylo jasné. Věděl, že tudy půjdou. Je o krok před námi.

"Určitě si jste jistí, že jdeme správně?" zkusil jsem to. Nevěnovali mi žádnou pozornost. "Co kdyby jsme to obešli tam tudy?" kývl jsem hlavou směrem k místům, kde jsem věděl, že je bezpečno. Ale pořád nic. "Je to tu plné pastí!" zvolal jsem po nich. Konečně se zastavili. Oddechl jsem si.

"Věříme mu?" položil Potter záludnou otázku a podíval se po svých kamarádech. Weasley mu dal jasně najevo, že ne a Grangerová ještě poznamenala, že někomu jako jsem já by věřil leda hlupák, přičemž pravděpodobně narážela na dnešní noc. To jako vážně?

Já se ale nehodlal chytit do nástrah, kterých jsem byl z části tvůrcem. Ano, vymyslel jsem některé z nich. Prostě jsem zůstal stát na místě a prohlásil, že dál mě nedostanou.

"Když víš jaké pasti tu jsou, můžeš nás tudy jednoduše dostat, ne? Nemáme čas ztrácet čas obcházením," vyjela po mě Grangerová.

"Ale já nevím kde jsou! A neznám je všechny. Možná ani polovinu z nich," objasil jsem, ale oni si stáli za svým. Weasley chytil provaz, kterým jsem měl svázané ruce a táhl mě za sebou. Snažil jsem se se zapřít, akorát jsem spadl na zem a stejně s nimi musel pokračovat v cestě. Bedlivě jsem hlídal každý jejich pohyb a nervózně čekal na to, až nás něco zabije nebo se o to minimálně pokusí, když to oni se zdáli docela v klidu.

Netrvalo to dlouho a jeden jsem uviděl. Tenké vlákno černé magie kousíček od Weasleyho nohy. "Stůj!" zakřičel jsem na něj. "Dávej si pozor kam šlapeš," napomenul jsem ho a on si všiml o čem mluvím.

"A hrome, on měl pravdu. Někdo nás tu očekával," vytřeštil oči, "půjdeš první," ukázal na mě.

"To nemyslíš vážně! Vždyť jsem tudy ani nechtěl jít!" bránil jsem se, ale co mi to bylo platné. "Tak mě alespoň rozvaž," stanovil jsem své podmínky.

"To víš a ty nás tu necháš."

"Právě jsem ti zachránil život, ty tupče! Máš mé slovo, že nezdrhnu," slíbil jsem.

"Jo. Slovo zmijozelkýho podvraťáka," řekl. Tohle mě docela urazilo. Jo, možná že jsem takový kdysi byl. A možná, že pořád jsem. Ale to mu nedává důvod...dobře, dává. Má pravdu. Vždyť ani já nikomu ze Zmijozelu nevěřím. Všem jde jen o sebe a o to, aby zachránili svůj vlastní zadek. I to mě naučilo se spoláhat jen na sebe.

„Pak ale nečekej, že ti ještě někdy pomůžu," obořil jsem se a doufal, že to zabere. Potter už zjevně nemohl vydržet naše neustálé hádání(v podstatě jsme se hádali od doby, co jsme ráno vyšli), tak mi provaz přesekl. Konečně.

"Jestli se pokusíč utýct nebo něco, zabiju tě," poznamenal Potter. Jen jsem přikývl. Proč bych to taky dělal?

„Je to ještě daleko?" zeptal jsem se.

„Zítra tam možná budem," konstatoval Potter jako by nic.

„Cože až zítra? Nemůžeme si alespoň chvilku odpočinout?"

„Přestaň se pořád sebelitovat, Malfoyi! Pořád si jenom na něco stěžuješ, co třeba být méně sobecký?" vyčetla mi Grangerová, přičemž se na mě ani neotočila.

„Jednou jsem to zkusil. A jak vidím, nic z toho nemám," bránil jsem se při pohledu na ně. Kdybych souhlasil s Pánovým plánem, mohli teď už být dávno mrtví. „Co kdybyste vy byli méně sobečtí a nechali mě si oddechnout?" zafňukal jsem.

„Nekňourej a jdi," popostrčil mě Weasley, „jdeme stejně dlouho jako ty a síly pořád máme. Tak nesimuluj."

„Ale já už vážně nemůžu," a byla to pravda. Podlamovaly se mi nohy a zatmívalo před očima. Navíc jsem měl hrozně sucho v puse. Ušel jsem ještě pár kroků a skácel se k zemi. Na chvilku jsem neměl pojem o tom, co se děje kolem. Klečel jsem mezi jehličím, které mě píchalo do kolen. Bylo to jen jehličí, proč to tolik bolelo?

Grangerová se ke mně sklonila a něco říkala. Otevírala ústa, ale já neslyšel žádná slova. Jako by se čas zpomalil a já ho najednou měl tak moc. Víc, než bych potřeboval. I víc, než bych chtěl. Netrvalo dlouho a už jsem padal přímo Grangerové do náruče. Nevím, jestli mě chytila. Vím jen to, co se stalo po tom, co jsem se probral. Radši jsem se neměl probrat vůbec.

Omlouvám se, že jsem Vás nechala tak dlouho čekat, ale jsem na gymplu a období čtvrtletek...no znáte to :/ Ke kapitole se určitě vyjádřete a podpořte mě votem!..pokud teda chcete :'D Děkuju, jste nejlepší! ♥