Neříkej mi Rolfe! [Jacob Sartorius ff]

·10·

S Jacobem jsme se zase asi týden neviděli. Ale jednu výhodu to mělo. Mohla jsem si srovnat myšlenky a promyslet si, co k němu cítím. Ale asi toho času budu potřebovat mnohem víc. Dneska máme mít další sraz. Caroline je nemocná, takže tam budu zase jenom já a on. Máme jít na piknik. Jacob sežene něco k pití a deku a já mám na starosti jídlo. Sraz máme před parkem v jednu hodinu.

Je asi jedenáct a já se rozhodla připravit teda nejakou tu baštu. Rodiče nejsou doma, což mi teď celkem vyhovuje. Dojdu do kuchyně zapnu televizi na malou hlasitost a potom ještě nějaké ty písničky. Ja vím je to zbytečné, ale já mám ráda hodně hluku. Salát a zapečené toasty jsem měla hned. Cestou ještě koupím nějaké ty bonbóny a bude hotovo.

O něco později v koupelně jsem si vyčistila zuby a učesala a vyžehlila vlasy. Pupínky a kruhy pod očima jsem zamaskovala korektorem a nanesla pudr. Pak už zbývá jen řasenka. Potom už jenom vybrat oblečení. Nakonec sem si vybrala tohle:

...

,,Chris? Kde si? Čekám tady na tebe už půl hodiny!" rozkřičel se do telefonu

,,Neřvi na mě! Myslíš, že za tebou přijdu, když na mě budeš takhle hnusnej?"

,,No tak promiň. Neudržel jsem se. Je tu tolik otravnejch holek co tady po mně lezou. Pospěš si prosím."

,,Už běžím. Vklidu ok?''

,,Tak se těším pa."

Když zavírám dveře a odcházím do parku, nemůžu přestat myslet na to, co se stalo minule v kině. Mám z Jacoba ještě pořád smíšené pocity.
Mám ho ráda? Nemám ho řada?

Jacob už sedí na dece. Je očividné, jak ho otravují pohledy dívek, co si nenápadně posedaky okolo na trávu.

,,Ahoj Rolfíku!" pozdravím ho a on se zašklebí

,,Konečně si tady. Už mi to keze na mozek."

Vytáhla jsem jídlo z batohu na deku.
Sedla jsem si a nalila do dvou skleniček kolu, kterou koupil Jacob.

Když jsme dojedli, lehli jsme si, aby si naše žaludky pořádně odpočinuly.
Nebe je krásně modré bez mraků. Chvíli takhle relaxuji se zavřenýma očima když cítím, jak mě Jacob chytá za ruku. Podívám se na něj. Pohled mi oplatí. Má tak krásně zelené oči.

,,Pojď za mnou." zvedl se z deky a pomohl mi udělat to samé.
Táhl mě za sebou do hlubin parku.
Zastavil se až na úplném konci parku. Nebyla tam ani noha. Sedli jsme si na spadlý kmen. Pořád mě pevně držel za ruku. Cítila jsem jeho upřený pohled. Podívala jsem se jeho směrem. Opravdu tam seděl, nebyl to sen. Byl to ten Jacob, kterého jsem znala a... milovala? Opravdu?

O pár okamžiků později se jeho rty pomalu otřely o ty mé. Zůstali jsme v obětí tak dlouho. Když jsme se od sebe odtáhli, zašeptal:

,,Miluju tě."

Rozhodla jsem se odpovědět ve formě dalšího polibku.

Taaak další díl je na světě. Doufám, že jste si ho užili:) paapaaaa