Měla oči v barvě ebenu,
bohužel v nich jen prázdno měla.
Ten pohled kéž zapomenu.
Všechna ta láska odumřela.
Žádná jiskra, žádný lesk,
jen pouhé Nic, co jsem tam našel.
Zasáhl mne ostrý blesk,
s dozvukem jak černý kašel.
Neřekla mi ani slovo,
byl to pouhý okamžik.
Jako dílo E. Munchovo,
zmocnil se mě náhlý křik.
Vtom však upřeně zírala,
její temno mě pohltilo.
Pak velká křeč mě svírala
a srdce se mi zastavilo.
A co dál? Dál už nic.
Však co byste chtěli víc...
Byla plna prázdnotou,
ach, ironie života.
No a já, se svojí slepotou
a myslí posedlého exota,
nechal jsem se svést.
A také doplatil jsem.
Její krása neměla mne splést.
Neměla mne dostat až sem.
Kam? Na to prokleté rozhraní.
Rozhraní smrti se životem.
Něco mezi nebem a zemí.
Odteď navždy zamčen tu jsem.
