Všude ticho,
jako by tu pes chcíp.
Jdeš jako myška,
avšak dveře skříp, skříp.
Slyšela to? Ovšem.
Už se noří z temnoty.
No tak poběž, honem,
dbej na tiché šlápoty!
Je blíž a blíž.
Zkus se schovat.
Snad si nevšimne.
Pomalu vydechovat,
třeba ta hrůza pomine.
Ale je čím dál blíž.
Jemný opar už se vine po podlaze.
Přidej, šlape ti na paty!
Bojuj, čel námaze,
jinak ať hrobař chopí se lopaty.
Ona je zas o krok blíž.
Už ti dýchá na záda,
cítí to tvé čerstvé maso.
Vždyť víš, to ona ráda.
Už tě táhne, jak za laso.
Mráz ti leze po těle,
stres tě zcela ovládá,
už i tvůj dech se chvěje
ten smrad, jak když se rozkládá.
Rozkládá se, zaživa, a přesto je blíž.
Pozdě – není úniku,
jedno řešení se nabízí,
využij svou poslední kulku
jeden výstřel – trápení zmizí.
Prásk, zazněl rozsudek.
Nestihla to. Blížila se zbytečně.
Zmocnil se jí vztek.
A on byl volný, konečně...
