Kráčím tmou, sama. Myšlenky nijaké, srdce prázdné.
Najednou ucítím něčí přítomnost. Rozsvítí se světlo jasné.
Mám radost, jsme dva. Sladký pocit z žití.
Cítím od něho teplo, nechci nikam odejíti.
Světlo září a já s ním. Šťastná. Nový, krásný požitek.
Nic mi nechybí, vždyť mám světlo, mám ho skoro nadbytek.
Čas plyne, světlo vadne. Už je to jen plamen svíce.
Úsměv se mi z tváře ztrácí, poklesly mi líce.
Světlo naplňovalo mé srdce, nechci o něj přijít.
Vidím, že se vzdaluje, musím se za ním rozejít.
Vzdaluje se rychleji, když popoběhnu, cítím ho.
Jen slabounce, krátce. A když zastavím, ztrácím ho.
Bolí to, vědět, že den ode dne bude dál.
Jako kdyby mi do těla někdo jemně bodal.
Jak to zastavit? Rozbíhám se za ním, běžím co mi síly stačí.
Bohužel, čím blíž jsem, tím se mi zdá světlo tenčí.
Co dřív byl plamen svíčky, nyní spíš žhnoucí kousek popela.
Běžím rychle, téměř zběsile, ale stalo se něco, co jsem nechtěla.
Mým během jsem způsobila průvan. Světlo zhaslo.
Ostrá rána. Mé tělo pomalu k zemi kleslo.
Pláči jsem se vyhnout nemohla. Bolestivé rány mě svíraly.
Nadávala jsem, litovala. A z očí mi slzy padaly.
Kráčím tmou, sama. Myšlenky nijaké, srdce prázdnější než kdy dřív.
