Cítila jsem se tak volná že se mi chtělo brečet. Šla jsem po tmavé silnici kde nikdo už nebyl. Začalo pršet. Rozpřáhla jsem ruce, začala jsem se smát a točila jsem se místě. Déšť mi smáčel vlasy i oblečení ale mě to dodávalo energii. Běhala jsem v dešti jako blázen a kdykoliv jsem někoho potkala uhýbal předemnou. No, taky bych se sama sebe bála. Ale ani nevíte jaký to je pocit, jen ten pocit. Být po 18 letech naprosto volná bez jakékoliv ochrany, obrany, hnusné vysoké zdi. Zmáčená jsem se dostala trochu do centra a se spokojeným úsměvem ve tváři lítala v Londýnských ulicích. Peníze u mě vážně problém nebyly. Vybrala jsem si ale ten nejdivnější klub co jsem viděla. Vlezla jsem dovnitř a po 5 minutách v baru se na mě začala srážet veškerá pozornost kluků, chlapů. Každého z nich jsem nechala koupit mi panáka, zatancovala jsem si s nimi. Zvykla jsem na to nebyla takže mi to lichotilo. Bylo to tam ale vážně divné. Všichni měli rozpíchané ruce s fialovými modřinami, někomu dokonce vyteklo občas pití nosem. Nevěnovala jsem tomu moc pozornost až do té doby kdy mě po tanci vzal jeden z nich za ruku a táhl mě na záchodky v baru. „Co děláš?“ Zeptala jsem se a on se škodolibě usmál. Přimáčkl mě na dveře záchodu a začal mě líbat po celém těle. No, asi tušíte co následovalo. Nechala jsem se. Oba udýchání jsme seděli v jedné z kabinek a on vytáhl malou krabičku. Nevěřícně jsem vykulila oči, měl tam injekční stříkačky, lžíci, zapalovač…no myslím že nemusím dál vysvětlovat co tam bylo za vybavení, sama jsem to pochopila když vytáhl malý pytlíček s bílým práškem. Nahodil ten svůj úsměv a začal si to připravovat. Mlčky jsem ho pozorovala. V rychlosti všechno připravil a pak si lačně zapíchl injekci do ruky. „Chci taky.“ Vyhrkla jsem lehkomyslně. „No já s tím počítám, tenhle klub ničím jiným nežije.“ Řekl spokojeným hlasem. Bylo vidět že se mu ulevilo když si píchl. Umyl stříkačku a začal znovu připravovat. Než jsem se stihla bát měla jsem zapíchnutou jehlu v žíle. Pak mě letmo políbil a odešel. Seděla jsem na záchodě a probodávala pohledem zeď naproti. Vyletěla jsem k míse záchodu takovou rychlostí. Několikrát jsem se šíleně pozvracela a spustila se mi krev z nosu. Dál už nic nevím. Probudila jsem se u popelnic za klubem spolu asi s dalšími 5 lidmi. Bylo mi šíleně. Dopotácela jsem se na zlomeném podpatku k nám a přelezla zeď. Naštěstí si mě nikdo nevšiml. Celý den jsem strávila ve svém pokoji a spala. Když jsem se ale probudila, cítila jsem se šťastně. Vlastně včera byl můj nejzajimavější den v celém životě… Chci se tam vrátit…...
Věděla jsem přesně kam dnes chci tolik jít. A byl to TEN klub. Z mého přemýšlení a válení na posteli, mě vytrhla služka Harriet. „Oběd je na stole madam.“ „Oh, děkuju Harriet, málem bych zapomněla kolik je hodin.“ Nahodila jsem falešný úsměv stejně jako ona. Vím, jak všechen náš personál to tu nenávidí, v podstatě se jim nedivím. Jsou tu jen protože nikde nedostanou tolik zaplaceno jako tady. Seděla jsem u dlouhého stolu v jeho čele. Jako vždy sama. Nic moc jsem toho nesnědla pořád mi bylo tak nějak divně. Šla jsem se projet s Bleskem, když jsem v sedle, zapomínám na všechny problémy a starosti. Myslím, že to tak má i otec. Když jsme na koních je naprosto jiný, normální, uvolněný. Což bývá tak jednou dvakrát do roka. Po vyjížďce jsem se osprchovala a začala se znovu chystat, nemohla jsem se dočkat. „Kam se chystáš?“ . Nadskočila jsem leknutím a rozmazala si rtěnku. Naštvaně jsem mlaskla. „Fakt díky Mary.“ Otírala jsem si rtěnku z tváře. „Tak promiň, doufám že se nechystáš zase do města?“ Zvedla obočí. „Chystám.“ Řekla jsem rozhodně a bez jediného pohledu na ní se dál malovala. „Gwen…Víš jak je to nebezpečný, ty lidi tady, se těší na každou prkotinu kterou na tebe i na ostatní personál budou moct říct otci a ty takhle riskuješ? To že to vyšlo včera, neznamená že to vyjde zase zlato.“ Řekla smutně. „Věř mi Mary.“ Věnovala jsem jí hluboký pohled do očí a ona vzdychla. „Pojď ke mněě, medvědí objetí.“ Řekla jsem naoko smutně a rozpřáhla jsem ruce a pevně jí stiskla. „Buď opatrná.“ Řekla mi když jsem se připravila a pohladila mě po vlasech, vrátila se zpátky do kuchyně uvařit pracovníkům nějakou věčeři. Využila jsem toho že jsou všichni v jídelně a přelezla zeď v místě kde je nejnižší. Cestou zpět si musím dát velký pozor. Kolem celé zdi zevnitř chodí celou noc hlídač, mohl by mě i zastřelit. Cestu jsem si pamatovala ze včera. V klubu mě také všichni poznávali. Večer skončil jako ten včerejší.V kabince, ale už s někým jiným. Nechala jsem si znovu píchnout, doufala jsem, že dneska to už bude lepší. A také že bylo. Přišla jsem si tak šťastná hned po 5 minutách. No… a takhle to šlo každý den, mé nutkání vracet se tam bylo tak silné že si to neumíte představit. To, že jsem po jediném píchnutí byla naprosto šťastná mě tam táhlo. Bohužel nemělo to dlouhé trvání. Časem jsem začala chápat co mě to tam táhne…Absťák. Každým dnem to bylo silnější a silnější až to začalo být silnější než já. Než cokoliv jiného ve mně. Ráno po probuzení jsem nechtěla nic jiného. Peníze jsem samozřejmě měla. Začala jsem si proto kupovat svoje zboží abych si mohla píchnout i doma. Každou noc jsem ale trávila tam. U mé nové rodiny. „Gwen? Gwen?“ Poslední co jsem slyšela v kabince na záchodě po šíleném vyzvracení. Dnes jsem to hodně přehnala. Pak si pamatuju jen silné, ochranářské ruce jak mě vzaly do náruče a nic víc. „Zlatíčko?“ Uslyšela jsem milý, starostlivý hlas. Otevřela jsem oči. Ležela jsem v náručí mladého kluka vzadu kus za klubem na lavičce. On seděl a objímal mě rukama. Přes sebe jsem měla přehozenou jeho bundu. Tak krásně voněla. Ale vůně jeho bundy tu nebyla jediné krásné. Podívala jsem se mu do tváře a orosila jsem se. Byl tak dokonalý. Hnědovlasý s nádhernýma očima. Tak upřímnýma a tajemnýma. Bylo mi šíleně. A navíc mi bylo i šíleně trapně. Byla jsem cítit zvratky, smrděla jsem a po té noci vypadala jak strašák, rozmazaná líčidla a tak dále. Pohladil mě po tváři a soucitně se podíval. „C c co se děje?“ Vykoktala jsem. „Našel jsem tě tu ležet, šel jsem si ráno zaběhat a měl jsem o tebe strach, taková krásná křehká dívka za tímhle pajzlem. Co se ti stalo?“ „Já ani nevím..“ Zalhala jsem, nemohla jsem mu říct že jsem si včera dala moc silnou dávku. Posadila jsem se ale zavrávorala a on mě podepřel rukou. „Kde bydlíš? Odvedu tě domů.“ „Ne to ne.“ Vyhrkla jsem. „Já…dojdu děkuju.“ Zvedla jsem se a podávala mu bundu. „Promiň ale na tomhle trvat budu, takhle nepůjdeš sama, tak pojď.“ Přehodil mi bundu přes záda a objal mě jednou rukou. „Jinak…jsem Louis.“ Usmál se krásně. „ Gwen.“ Vymumlala jsem, nechtěla jsem moc mluvit kvůli tomu zvracení a tak. „No…tak já už dojdu je to jen blok.“ Sundala jsem si bundu a podala mu jí do ruky. „Nech si jí, ať máš na mě památku.“ Vracel mi bundu na záda a dotkl se mé ruky, jen jemně. Naskočila mi husí kůže a ucítila jsem horko v mých tvářích. Věnoval mi poslední pohled a odešel….Dívala jsem se za ním než zmizel úplně. Vzdychla jsem a otřela tvář o jeho bundu. Přelezla jsem zeď jako vždycky jenomže za ní …
