Seděl u stolu, naproti svému odrazu v zrcadle. Díval se do svých vlastních očí, hluboko, jakoby se sám sebe snažil přečíst. Nic. Pokoušel se něco najít, cokoli. Ale nebylo tam vůbec nic. Žádný důvod, žádná překážka. Když byl malý, nikdy si nemyslel, že by mohl umřít. Nedokázal si to představit, vlastně ho to ani nenapadlo.
Později zjistil, že by mohl. Že to není až tak těžké. Ale byl příliš vystrašený, než aby to zkusil.
Ale co dnes?
Možná je dnes ten den. Možná je teď ta chvíle.
Zvedl se ze své židle a přiblížil se ke svému odrazu. Hodně zblízka se podíval do svých vlastních očí. Lehké ,,Sbohem." Vyšlo z jeho úst, téměř neslyšně.
Vystoupal po schodišti až do posledního patra, odkud po železném žebříku vylezl na střechu paneláku. Stoupl si tak, že se špičkami nohou vůbec nedotýkal střechy, jen paty jej držely na domě. Rozhlédl se okolo sebe a roztáhl ruce. Z plných plic se nadechl smogu velkoměsta, a udělal krok vpřed. To aby zjistil, jestli dokáže létat...
ČTEŠ
Za Hranicí Temna
HorrorJe skoro až obdivuhodné, kolik toho lidské tělo vydrží. Na druhou stranu je ještě obdivuhodnější, jak málo správně mířených ran jej dokáže nadobro zlikvidovat. Jaký je to asi pocit, vzít někomu život?
