Za Hranicí Temna

"Now Take It Fucking Back!"

Se slzami v očích stála naproti tomu zmetkovi. Nevěděla, co má říct. Tohle přece není fér, tohle přece nemůže být pravda. Tolik dní strávených nad jeho problémy, marně se je snažíc vyřešit. Kolikrát převedla jeho dluhy na sebe, aby mohl zase v klidu spát. Je pravda, že jí za to nikdy nic moc neslíbil, a ona za to ani nikdy nic moc nečekala. Ale tohle, tohle si vážně nezaslouží. ,,Takže.. Jak se jmenuje?" zeptala se, zadržujíc pláč. ,,Amy." a ještě má stejný jméno, jako ona. Tohle jí udělal snad opravdu naschvál. Křečovitě zaťala pěsti a pevně skousla zuby k sobě. ,,To je ale náhoda, že." procedila mezi zuby. V ten moment k nim přistoupila dívka. O dost hezčí, než ona. Chytla jej za ruku a lehce pronesla: ,,No tak, stačilo, už jdeme. Myslím, že už to pochopila." mrkla. Ta kurva na ní mrkla! Otočili se a odcházeli spolu pryč. A dost. Tohle už je opravdu moc. ,,Stůj, ty hajzle." zakřičela. Milenci se otočili. To už Amy svírala v ruce Glock 17, na který si zrovna předminulý rok těžce vydobyla zbrojní pas. ,,Co hodláš dělat..?" vyděsili se milenci. ,,Vzala jsem všechnu tvoji zkurvenou bolest na sebe! Všechnu jsem si ji od tebe vzala! Je čas, aby sis ji vzal zpátky!" střelila tu hnusnou děvku mezi oči. Sama si nebyla jistá, jestli je tahle pistole vůbec dost silná na to, aby ji zabila. Nebyla. Spadla na zem, povolily jí svěrače. Ta kurva se pochcala přímo před ní. Amy se neudržela a hlasitě se zasmála. S namířenou zbraní na jeho čelo přišla k tělu. Z rány na čele jí vytklo malé množství krve, a pak už nic. Kulka zřejmě nebyla dostatečně hluboko. Kopla do ní nohou. Z úst té potvory se ozvalo nesrozumitelné zaskučení, jakoby se snažila něco říct. Při tom jí vytkla hustá žlutorudá slina z držky. Oči měla stále živé, a hrudník se jí, ač nepravidelně, zvedal. Amyniny oči se obrátily na něj. Mohla to ukončit, mohla to udělat hned. Dívala se mu do očí, chtělo se mu brečet. Brečel proto, že ji zmrzačila? On pro ní brečí? Na malou chvilku jí ho bylo líto. Potom si ale vzpomněla na všechny ty noci, kdy to byla on, kdo brečel. Kvůli němu. A on, on si zatím hledal novou přítelkyni. Novou úžasnou Amy, která není zadlužená, která nemá všechnu tu jeho špinavou bolest v sobě. Praštila ho zbraní do tváře. Neudržel rovnováhu, a přes umírající tělo své přítelkyně přepadl dozadu. Klekla si k němu, pořád mu držíc Glock u spánku. Brečel, prosil. Prosil ji o život. Měl takový strach. To ji naplňovalo ještě větší touhou to udělat. ,,Otevři hubu, ty kreténe." nechápal. ,,Otevři tu zkurvenou hubu!" zopakovala, a přitiskla mu zbraň těsněji na spánek. Poslechl. Zajela mu hlavní k patru a usmála se na něj. ,,Miluješ mě?" zeptala se. Něco zabrblal, znělo to jako ano. Řekl by cokoli, aby si zachránil život, takovej byl. Zbabělej. Vytáhla pistoli. ,,To víš, že tě miluju. Já.. Já jenom nevěděl, že ty mě taky, bál jsem se tě oslovit. Víš.. Mohli bychom spolu být, jen.. Jen odlož tu zbraň." žadonil. To ji rozesmálo. Je tohle vůbec možné? Tak ubohé. Odporné. Namířila pistoli na svůj vlastní spánek a vystřelila. Zabít ho, by bylo vysvobození. Takhle se bude trápit mnohem víc. Přišel o tu svou lásku, a i o člověka, který mu tolik pomáhal. Zbyl na celém širém světě úplně sám. A dobře mu tak.