Za Hranicí Temna

Goodbye, moon, goodbye stars...

Pomalými kroky vytvářím v čerstvě napadaném sněhu stopy. Otisky svojí boty, něco, co tu zanechám. Něco, co tu zůstane, dokud sníh neroztaje, nebo nenapadne jiný, nový. Na chvíli se zastavím a zasměju se nad tou podobností lidskému životu. Strčím ruce do kapes a v potemnělém světle pouličních lamp pokračuju v chůzi nikam. Hlavou se mi honí miliony myšlenek, miliony útržků vzpomínek na to dobré, což je paradoxně to, proč tu teď jsem. Proč teď sama mířím na místo, odkud se naposledy podívám na měsíc v úplňku, kde se konečně stanu součástí nesmrtelných, nekonečných hvězd. Při chůzi stíhám pozorovat bílý obláček páry, který vychází z mých úst při každém z posledních výdechů.
Konečně se zastavím a opřu se rukama bez rukavic o zledovatělé zábradlí, načež téměř automatickým pohybem sáhnu do kapsy a vytáhnu krabičku s poslední cigaretou. Vložím filtr do úst a cigaretu zapálím. Nechám všechen kouř zaplnit mé plíce, chvíli jej tam držím, až konečně znovu vydechnu. Znovu se opřu o zábradlí, tentokrát lokty. Zadívám se do letmého světla hořící cigarety. Poslední hřebíček do rakve. Prožene se mi hlavou, čemuž se musím zase zasmát. Přišel by pro mě někdo, kdybych někomu řekla, kam jdu a co chci udělat? Za jak dlouho mě budou hledat, a za jak dlouho mě najdou? Znovu potáhnu z rychle ubývající cigarety a zavřu oči. Jestlipak existuje peklo? Vydechnu cigaretový kouř. Kdybych mohla začít od začátku, někde daleko, tentokrát bych to udělala všechno jinak. Tentokrát bych se dokázala zachránit..
Hořící tabák dosáhl filtru. Vytáhla jsem si rukáv levé ruky a bezmyšlenkovitě vrazila vajgl do zápěstí. Bolest. Poslední skutečná věc na tomhle světě.
Stoupla jsem si na okraj zábradlí. Mám strach z výšek. Ale teď.. teď jsem žádný strach necítila. Srdce se mi rozbušilo pod vlivem adrenalinu, který se mi během okamžiku rozlil do celého těla. Byl to úžasný pocit, cítila jsem se volná. Tak, jako už dlouho ne. Podívala jsem se na silnici dobrých 12 metrů pode mnou. Auta tudy jezdí zřídkakdy. Jsem tu úplně sama. Ne tak, jak jsem se cítila celý život. Opravdu sama. Naposledy jsem se zhluboka nadechla, abych cítila, že ještě opravdu žiju, připravená pustit se zmrzlého kovového zábradlí, jediné věci, která mě momentálně dělila od betonu dole. Teď, v tenhle moment, mi beton přišel tak měkký, jako ještě nikdy nic... Dobrou noc, Měsíci, dobrou noc, hvězdy... "Vyjde slunce nad lesy, ne však pro mě."