Za Hranicí Temna

Rebecca Slight

Srdce jí bušilo nepravidelně a mnohem rychleji, než za normálních okolností. Nestíhala svůj vlastní dech, cítila, že její mozek nedostává dostatek kyslíku, nemohla se pořádně nadechnout a uklidnit. V pravé ruce zmrzlé na kost svírala nůž, který jí před pár okamžiky v jednu chvíli zachránil život, a v tu druhou jej úplně dosral. Dívala se pod nohy do malé vrstvy čerstvě napadaného sněhu zbarveného do karmínově rudé, na dvě zohavená těla neznámé dvojice zdárných útočníků. Všechno se to odehrálo tak rychle. Ještě před 10 minutami by přísahala, že ten muž se nechtěl zeptat na čas, byla si jistá, že ji chtěl napadnout. Od této myšlenky ji odtrhl až pronikavý křik jeho družky, která v bolestném sevření všech svalů spadla na kolena. Slzy se jí valily po tváři a ona nedokázala upřít zrak jinam, než přímo do očí nově zrozené vražedkyně. Rebecca stála s nevěřícím výrazem, křečovitě svírající střenku bajonetu M9, upjatě zírající na černou čepel lesknoucí se téměř černou krví z mladíkovy krční tepny. Partnerka oběti se uklidnila tak, jak bylo za dané situace možné, a sáhla rozklepanou rukou po telefonu v náprsní kapse hnusné žlutozelené bundy. Když to Rebecca zaregistrovala, vrátil se jí onen nepříčetný výraz. Ohnala se po neznámé blondýnce čepelí od krve a lehce ji škrábla do ruky přes bundu. Překvapená blondýnka upustila telefon a vykřikla. Rebecca ji chytla pod krkem a narazila na nejbližší strom. V očích dlouhovlasé blonďaté dívky se jasně zračil strach, bezmocnost a bolest. Rebecca na její krk přitlačila a užívala si vzdorující záškuby dívčiného hrtanu. Rychlým škubem jí zabodla nůž do jater a poté bodnutí několikrát zopakovala. Dívka se začala dusit vlastní krví. Rebecca ji pustila a nechala ji spadnout na zem. Blondýna se chvíli škubala. Snažíc se pobadnout dech sípěla a chrchlala, až nakonec utichly i poslední zvuky boje o život.

Teď už tu Rebecca stála naprosto ochromená sledem událostí posledních pár minut, s nepravidelným tepem, přerývaným dechem a naprosto při smyslech. Nemohla se hnout. Cítila ohromný pocit euforie, cítila adrenalin v každé buňce svého těla, cítila se živá, cítila úlevu. Nedokázala přemýšlet nad následky, nedokázala přemýšlet vlastně vůbec. Byla šťastná.

Vyrušily ji až potiché zvláštní kroky za jejími zády. Otočila se jen, aby se dívala do žlutých skel kulatách brýlí. Stála tu asi o dvě hlavy vyšší postava muže, chlapce, s černou mikinou s pruhovanými rukávy, jakýmsi respirátorem přes ústa, hnědými vlasy neupraveně trčícími z poza šedivé kapuce. Přes brýle mu téměř nebylo vidět oči, přesto bylo nadmíru zřejmé, že se jí dívá do očí. ,,Viděl jsem to." řekl klidně a zároveň nadšeně. Rebecca se zamračila a rozhodla se zabít dalšího člověka. Pousmála se a napřáhla pravou ruku s nožem po chlapci. Ten jí ovšem obratně chytil zápěstí, zmáčkl jej tak silně, že Rebecca pustila nůž, a vzápětí jí bez rozmyslu vrazil pěstí do obličeje. Rebecca se zapotácela a s tvrdým nárazem, chvilku zřejmě v bezvědomí, upadla na zem. Otevřela oči, a když se jí podařilo zaostřit, zjistila, že je v sedu opřená o stejný strom, u kterého před nedávnem ubodala blondýnku. Nasucho polkla a zadívala se před sebe. Stál tam on, předkloněný, nakloněný obličejem k ní. Tentokrát už neměl brýle, ani masku. Díval se na ní hlubokýma hnědýma očima, usmíval se. Pohladil ji po tváři prsty obvázanými od krve špinavými obvazy a utřel jí krev, která jí nemalým proudem vytékala z obou nosních dírek. Druhou rukou svíral Rebecčin bajonet a nebezpečně s ním mířil na její odhalený krk. Rebecca necítila strach, spíš ji znovu polil adrenalin a byla, dalo by se říct, vzrušená. Nadšeně čekala na další vývoj. V tom jí začalo strašlivě pískat v uších, a pohltil ji obrovský stín. Podívala se nad sebe a uviděla možná dva a půl metru vysokou postavu oblečenou do obyčejného kvádra, ale s neobyčejným obličejem. Vlastně - žádný obličej tam nebyl. Mladík vypadal naprosto nezaujatě, jen se usmíval, jakoby o postavě ani nevěděl. Chytl Rebeccu za krk a zvedl ji podél stromu nahoru. Rebecca vzdechla a s motající se hlavou se nedobrovolně postavila. Teď se teprve začala bát. ,,Vítej do rodiny, vybral si tě." naklonil chlapec hlavu na stranu, stále se dívající do jejích očí. Napřáhl ruku s bajonetem a vrazil jej Rebecce do břicha. Rebeccou projela ostrá bolest v podbřišku a chlad. Vytřeštila oči, do kterých okamžitě vytryskly slzy bolesti. Chytla si bodnou ránu a sesunula se na kolena.

Probudila se v nemocnici pravděpodobně o několik hodin později. Kolem byla celá její rodina, o vraždách nikdo nemluvil. Měla obvázané břicho, včetně boků. Do žil jí byl vpouštěn morfin. Jeden z lidí stojící nad ní, kterého si před tím nevšimla a kterého rozhodně neznala, udělal krok kupředu a s lítostivým výrazem jí podal fotku. ,,Já jsem doktor Merwin, a budu vás mít nějakou dobu v psychiatrické péči kvůli strašlivému zážitku, kterým jste si prošla." Rebecca vzala do ruky nabízenou fotku a podívala se na ní. Bylo tam vyfocené její břicho s bodnou ranou, a na levém boku vyřezaným asi 20 centimetrů velkým kruhem přeškrtnutým dvěma překřižujícími se čarami.

"Vítej do rodiny."