Za Hranicí Temna

Thinwalker

Jednou mě v noci probudil hlas mé osmileté dcerky. Dětský pokoj měla hned naproti mé ložnici, ale ani přes tuto skutečnost jsem nerozuměl, co přesně říká. Podíval jsem se na budík vedle mojí postele. 3:00. Za 4 hodiny vstáváme, takhle bude nevyspalá. Unaveně jsem vyšel ze své ložnice a otevřel jsem dveře do jejího pokoje. Seděla u okna. To bylo otevřené dokořán. ,,Ale Megan! Co to děláš? Nastydneš." byl jsem nevrlý, zvýšil jsem hlas. Zavřel jsem okno a uložil ji zpět do postele. Přikryl jsem ji peřinou a políbil na čelo. Než jsem odešel, rozhlédl jsem se ven z jejího okna. Když nad tím tak zpětně přemýšlím, možná jsem se měl zeptat, s kým si to tam povídala. Ale - změnilo by to vůbec něco?

Druhého - vlastně ještě téže dne, jsem vezl Megan ze školy mnohem později, než normálně. Hodně jsem se zdržel v práci. Bylo okolo čtvrté hodiny, prosinec. Cesta k nám domů vedla přes rozsáhlý borový les, který, společně s čerstvě napadlou sněhovou peřinou na borovicových větvích, znemožňoval průniku paprsků pomalu zapadajícího slunce. Netrvalo dlouho, a začalo hustě sněžit. Megan byla, ostatně jako vždycky, zamlklá. Zhluboka jsem se nadechl a s úsměvem jsem řekl: ,,Tak.. Jaký jsi měla den, Meg?" Ticho mi bylo odpovědí. No nic. Pomyslel jsem si a zapl jsem rádio. Přeskočil jsem všechny zprávy o počasí a naladil jsem kanál s písničkami. Po pár minutách začalo rádio zrnět. Zmocnila se mě paranoia, ačkoli to mohlo být jen hustou vánicí. Měl jsem z toho špatný pocit. Vypl jsem rádio a poposedl jsem si. Zaťal jsem zuby a začal se víc rozhlížet. V tom jsem si všiml obrovského stínu, který se mihl mezi stromy. Nebyl jsem schopný říct, co přesně to bylo, ale bylo to obrovské. Koukl jsem se do zpětného zrcátka na svou dceru, ta se usmívala. To mě znepokojilo ještě víc. Možná jsem se jí měl na něco zeptat.

Konečně jsme přijeli domů. Zaparkoval jsem auto k nám do garáže a spolčeně s Megan jsme se vydali dovnitř do domu. Uvařil jsem večeři, najedli jsme se a já Megan opět uložil do postele. Když jsem odcházel z jejího pokoje, napadlo mě, že jsme spolu dneska vlastně neprohodili ani jediné slovo. Možná je to jen nějaké její období.

Opět mě probudil hlas mé dcery. Jako obvykle jsem se podíval na budík.  3:00. Povzdechl jsem si. Neochotně jsem vstal z postele a šel za svou dcerou. Když jsem otevřel dveře do jejího pokojíčku, seděla uprostřed pokoje a všude kolem ni byly rozházené její panenky. Každá jedna měla utrhlou hlavičku a všechny končetiny. Ty, u kterých to nešlo, je měly odstřižené. ,,Co to tu sakra vyvádíš!?" vykřikl jsem. Megan se na mě podívala a usmála se. Nevěřícně jsem zakroutil hlavou a vytrhl jí nůžky z ruky. Podívala se mi přímo do očí a zamračila se tak nenávistně, že věřím, že kdyby ty nůžky měla pořád v ruce, s jistotou by mě probodla. ,,Mazej do postele. Ráno si to vyřídíme." zavelil jsem. Megan se otočila k oknu, chvíli do něj zírala a pak poslechla. Nevěnoval jsem tomu moc pozornosti, zabouchl jsem dveře od jejího pokoje a šel zase spát.

Byla sobota ráno. Seděli jsme s Megan u stolu. Lžičkou si pohrávala s kukuřičnými lupínky v mléku, ani jeden zatím nesnědla. Pozoroval jsem ji. Měl jsem takový vztek. ,,Co mi řekneš na ten noční incident, mladá dámo?" Megan zvedla hlavu, pkrčila rameny a znovu upřela zrak do misky. Jazykem jsem si projel vnitřek pusy a zhluboka jsem se nadechl. ,,Tohle nemůžeš dělat. Ty panenky něco stály. Proč jsi jim sakra utrhala hlavičky!?" zvýšil jsem hlas. Nic. ,,Mluvím s tebou!" vykřikl jsem. Nic. Rozzuřil jsem se, chytil jsem její ruku a zvedl ji do vzduchu. ,,Odpověz sakra!" ječel jsem nepříčetně. Megan se mi opět jenom zadívala do očí. Začala se kroutit, až se vyškubla a utíkala pryč. Do svého pokoje. Opřel jsem se do opěrátka židle. Byl jsem zoufalý. Zvedl jsem telefon a zavolal jsem doktorovi Stringlovi. Panu psychiatrovi, který o Megan pečoval, když její matka, moje bývalá žena, odjela do Evropy za svým novým přítelem. Domluvil jsem si s ním termín hned na pondělí.