Za Hranicí Temna

Zdravotní sestra

Když jsem se ucházela o tohle zaměstnání, ředitel Closeby vypadal velice sympaticky. Vysvětlil mi, jak to tady chodí, jaká jsou místní pravidla. Když mi dal podepsat smlouvu, vypadal.. Velice nejistě, nervózně. Snažil se to skrýt, ale doma mám 15ti letého bratra, o kterého se musím starat od doby, co naše maminka zemřela a z otce se stal alkoholik. A už tak nějak vycítím, když je "něco špatně". Zmátlo mě to. Vzala jsem smlouvu do ruky a četla jsem řádek po řádku všechno, co v ní bylo napsané. Klasické úkoly zdravotních sester, nic neobvyklého. Trochu mě zaskočila věta "Dále toto zaměstnání obnáší krmení TOHO, zavazujete se, že jej budete krmit svědomitě." Closeby si všiml, u které věty jsem se zastavila, a povolil si límec. Hodně jsem potřebovala práci, a tahle vypadala úžasně. Usmála jsem se nad tímto překlepem, jistě mysleli nějakého pacienta. Podepsala jsem smlouvu a předala ji panu Closebymu. Tomu, jako by kámen ze srdce spadl. Potřásli jsme si rukou. Z ničeho nic mou ruku uchopil silněji a řekl: ,,K těm dveřím do suterénu se NEPŘIBLIŽUJTE, dokud tím nebudete pověřena, ano?" v jeho hlasu bylo hodně odhodlání. Vyděsila jsem se a jen jsem přikývla.

Uplynulo několik týdnů, vždy jsem procházela kolem velkých suterénových dveří s respektem, nikdy jsem se je neodvážila otevřít. Jednou jsem měla noční službu s jednou ze sester. Seděly jsme v sesterně, moc nemluvila. Proto mě napadlo, že radši půjdu zkontrolovat pacienty. Vešla jsem do jednoho z pokojů, kde seděla slečna na posteli. Přišla jsem až k ní a zeptala jsem se, jestli je všechno v pořádku. Zakroutila hlavou a podívala se mi do očí. ,,Vy. Vy jste už byla... V suterénu?" Tahle otázka mě vykolejila. ,,N - ne..." vyblekotala jsem ze sebe. ,,Víte, pan Closeby, Richard Closeby, to je můj otec. On pořád není doma, většinu času tráví tady v nemocnici. Občas se sem proplížím, a spím tady. Abych nemusela být celý den doma sama.." ,,To ale nemůžeš." protočila jsem oči. ,,Musím!" vyhrkla. Potom se na chvíli odmlčela. ,,Všimla jsem si, že jste tu nová. Ať se stane cokoli.. Nechoďte do suterénu. Vyhýbejte se tomu! Můj otec před lety podepsal stejnou smlouvu jako vy. Odnese si to jeho duši, když to nebude pravidelně krmit. Jakmile tam jednou vstoupíte..." ,,A dost! Přestaň strašit paní Gordonovou, a radši hned spi. Nebo otci řeknu, že tu zase opruzuješ a strašíš personál!" objevila se druhá sestra najednou ve dveřích a uzemnila děvče. Chytla mě za ramena a odvedla pryč. Nedalo mi to a zeptala jsem se jí: ,,O čem to mluvila..?" ,,Emily? Plácá nesmysly. V suterénu má pan Closeby.. Mazlíčka. Brzy se s ním poznáš, je velice milý." V nemocnici můžou být psi..? Projelo mi hlavou. Ale jen jsem tiše přikývla.

Uplynulo několik měsíců a já na Emily a její prosby úplně zapomněla. Vlastně jsem ji od té doby ani neviděla. Po dlouhé době přišla další noční. Druhá sestra ale onemocněla, takže jsem tam dnes byla sama. Nemocnice jsou v noci velmi děsivé místo. Občas jsem měla pocit, že slyším vrčení, nebo někoho, jak bloumá po chodbě. Vzpomněla jsem si na ty psy v suterénu, a na fakt, že je tam někdo pokaždé při noční chodí krmit. Všimla jsem si lístku na stole. "Jdi do přízemí, do dveří D, a nakrm mazlíčka v suterénu. MUSÍŠ!" Znělo to velice naléhavě. Cestou jsem přemýšlela, co tam je. Márnice. Asi je krmí zbytky lidských ostatků. Což je odporné a nelegální, ale když to musí být.. Opravdu jsem o tuhle práci stála. Přišla jsem k márničním dveřím, a všimla jsem si písmene na nich. "B". Ale to nejdou ty dveře, které potřebuji. Vydala jsem se najít ty správné. Mé kroky se zastavily až u porodnice. "D". Nahlédla jsem dovnitř, bylo to oddělení s dětmi, které tam matky nechaly, a které čekají na převoz do dětských domovů a podobných zařízení. Rozbušilo se mi srdce. Co to má sakra znamenat? Z představy, že se ti psi v suterénu krmí živými dětmi, se mi zvedl žaludek. Rozhodla jsem se vzít z ledničky svůj kuřecí sendvič, hodit jej psu, a zavolat policii. Přišla jsem ke dveřím suterénu, odkud se ozývalo hladové vrčení. To neznělo jako pes. Ale jako něco mnohem většího. Rozšířily se mi zorničky a srdce mi začalo bít nepravidelně. To tam mají medvěda? Nasucho jsem polkla. Opatrně jsem vzala za kliku suterénu a otevřela jsem dveře. Byla tam příšerná tma. Udělala jsem krok vpřed a na něco jsem šlápla. Zamžourala jsem si pod nohy. Dětská lebka. Znovu se mi zvedl žaludek. Prostě tu nechám ten posranej sendvič a vypadnu! Položila jsem jej na zem a chtěla jsem odejít. Moje oči si postupně zvykly na tmu. Když v tom se ozvalo zavrčení. Pomalu jsem se otočila. To, co jsem viděla, mi vzalo dech. Myslím, že se mi v tu chvíli zastavilo srdce. Přede mnou se objevila kreatura, přikrčená, s tak tenkou kůží na páteři, že páteř prosvítala. Vypouklý hrudník, propadlé břicho. Dvě obrovské tenké nohy, zakončené od pohledu ostrými drápy. Nepřirozeně dlouhé ruce, místy potrhané. Dlouhé prsty zakončené zahlými drápy, jako to mívají dravci. A ta tvář. Měl obrovské důlky na místě očí, ale žádné oči nebyly vidět. Jen prázdno. Nos úplně chyběl. Obrovská pusa bez zubů, otevřená dokořán, jako jeden velký trychtýř. Přistoupilo to k sendviči a mocně to zařvalo. Rozeběhlo se to ke mně. Strašně moc jsem se bála, začala jsem utíkat. Stavěla jsem mu do cesty nábytek, aby mě nemohl dohnat. On se vydrápal na strop, protočil hlavu tak, aby se nedíval vzhůru nohama, naprosto nelidsky ji vykloubil, a běžel po stropě, zarývajíc se drápy do stropu. Běžela jsem dlouhou chodbou, ale byl mnohem rychlejší. Doběhla jsem k porodnici. Dveře "D". Z toho, co mě napadlo, se mi ze mě samotné udělalo zle. Byla jsem zoufalá, prosím, nesuďte mě! Vešla jsem do porodnice, uchopila jsem první dítě, které se mi dostalo pod ruku, zrovna v moment, kdy TO vběhlo dovnitř. Skočilo to opět na zem a pomalým belhavým krokem se to dopotácelo až ke mně. Bezmyšlenkovitě jsem mu hodila dítě. Ano. Hodila jsem jej na zem. Rupla mu lebka, nebo jiná kost, já sakra nevím. Ta věc jej nabodla svým ostrým drápem. Vrazila mu jej bradou až do hlavy, a nasměrovala jej nad ústa. Zaklonila hlavu, a dítě pustila. Nechala ho pomalu sklouznout do svého krku. Předklonila se, vyflusla rozbitou a rozmlácenou dětskou kostru a pomalým spokojeným krokem odešla pryč. Zabouchla jsem za ní dveře.

Tuhle práci dělám už zkurvenejch 6 let. A víte co? Už mi je to u prdele. Beru ta odporná malá děcka jako spotřební zboží. Jinak už to ani nejde. No co? Prachy jsou za to slušný.