Tlustý deníček ✓

Jsem v tom až po uši!

Ráno jsem se probudila celá polámaná. Spaní v chatce má tu nevýhodu, že tu nejsou ty nejpohodlnější postele. Převlékla jsem se a šla ven. Venku jsem uviděla Juru, jak se opírá o strom a pokuřuje cígo. Nevšiml si mě a tak jsem ho jenom tak pozorovala. Vůbec ho evidentně netrápilo, jestli ho uvidí učitel.

Nebyla jsem žádná slušňačka nebo šprtka, ale nikdy bych si nedovolila tak riskovat. Z protější chatky vyšel Tomáš, uviděl mě, jak pozoruju Juru a rozchechtal se.

„Hej, kámo, Zuzana tě docela hladově sleduje!"

Jura se na mě otočil a já jsem zrudla.

„To není pravda," řekla jsem. „Jenom si chci taky zakouřit, ale zapomněla jsem si cíga doma"

Lhala jsem. Nekouřím a nikdy jsem ani nekouřila. Ale netušila jsem, jak jinak se z této situace dostat a navíc jsem chtěla udělat na Juru dojem, že taky kouřím.

„Hm, já slyšel, že po cigárách se hubne, tak to byla asi docela hloupost, no ne," zašklebil se Tomáš

„Hele, nech jí bejt, třeba má nějakou nemoc" - řekl Jura. „Na, vem si," nabídl mi cigaretu.

„Dík," řekla jsem a dala si jí k puse.

Jura na mě chvíli díval. Možná s tou cigaretou vypadám dobře, řekla jsem si v duchu.

„Ehm, zapálím ti jí," řekl Jura po chvilce.

To snad ne! Cítila jsem se tak trapně, že jakmile mi jí zapálil, vlítla jsem zpátky do chatky, kde byly holky a všechny tři se smály.

„To bylo tak sladký," řekla Nikola.

„Líbíš se mu," dodala Sofie.

„Myslíš?" řekla jsem.

„Jo, zastal se tě..."

„Ale myslel si o mně, že jsem tlustá kvůli tomu, že jsem nemocná."

„A ne snad?" opáčila Natála. „Seš závislá na jídle, to je nemoc"

„Nech toho!" okřikla ji Sofie „Nemůžeš na ní tak rychle!"

Absolutně jsem nevěděla, o čem je řeč.

Natála se mi podívala do očí.

„Mohla bys bejt hezká holka, kdybys trochu zhubla. I kdyby tě Jura fakt chtěl, neukazoval by se s tebou, protože se nemůže ukazovat s někým takovým. Zkazilo by mu to jeho image."

Nemohla jsem uvěřit tomu, co řekla. Sotva jsem ale otevřela pusu, abych zareagovala, Natála znovu promluvila.

„Ještě, že máš nás, abychom ti pomohly."

„Jasně, holky," řekla jsem s falešným úsměvem.

To co řekla Natála se mě docela dotklo, ale věděla jsem, že má pravdu.

Pak jsme měli jít všichni spolužáci na oběd. Sedla jsem si s holkama k jednomu stolu. Zatímco si ostatní chodili pro jídlo, ony jen seděly. Chtěla jsem se zvednou a dojít si pro jídlo také. Ale Sofie mě s úsměvem chytla a posadila zpátky na místo.

„Chceš snad přibrat?" zeptala se.

„Nechci..."

„Tak vidíš."