Tlustý deníček ✓

Kdo jsem?

Takže... Asi bych se vám měla představit. Jmenuji se Zuzana, je mi patnáct let a za pár dní nastoupím na střední školu. Už se nemůžu dočkat, ráda poznávání nové lidi, na základce jsem měla docela hodně přátel. Ale zatímco oni budou studovat v našem malém městě, já budu dojíždět do školy do mnohem většího města.

Jak já se těším! Ale trochu se i obávám, aby mě spolužáci mezi sebe vzali... Jsem obyčejná holka, mám smysl pro humor, jsem přátelská, ale mám trochu nadváhu. No, trochu zrovna ne, popravdě jsem vysoká sto šedesát centimetrů... Měla bych tedy vážit okolo padesáti, šedesáti kilo. Ale vážím osmdesát... A je to na mně dost vidět.

Ne, nestežuju si, mně to nevadí. Mám ráda jídlo, jím za tři a vyhovuje mi to tak. Mně osobně ani tak nevadí můj vzhled a nikomu ze spolužáků taky nevadil. Ale trošku se bojím reakce nových spolužáků. Lidi dokážou být fakt krutý...

Jako malá jsem si chodila hrát na pískoviště k parku a jedno dítě se mi začalo smát a řeklo mi, že jsem jako vepřík. Ano, už tehdy jsem byla baculatá. Hned jsem běžela za maminkou a ta mi řekla, že nejsem vepřík, že jsem její malá, zdravá holčička. Přesto mě to dost mrzelo.

No nic, docela mi z toho stresu vyhládlo, takže si asi půjdu něco dát... Matka dneska uvařila výbornou večeři, domácí hamburgery a kupu hranolek. Zbytky dala do ledničky. Doktor mi sice říkal, že bych už někdy od osmi hodin neměla jíst a teď už je půlnoc. Ale co, žiju jenom jednou, nebo ne?

Vplížila jsem se do kuchyně, otevřela lednici a pustila se do těch hamburgerů a mísy hranolek. Všechno jsem to zapíjela mléčným koktejlem. Často se takhle přejídám. Vím, že bych neměla tolik jíst, ale ta touha je silnější než já. Po mé decentní druhé večeři jsem si chvíli dopisování s kámošky má ze základky. Pak jsem si šla lehnout. Byla to super sváča.