Tlustý deníček ✓

Heh?

Když jsem se probrala, viděla jsem kolem sebe hrozně světla. Zase jsem musela na chvíli zavřít oči. Ležela jsem. Chtěla jsem se protáhnout, ale zjistila jsem, že se témeř nemohu hýbat. Lekla jsem se. Cukla jsem sebou a vtom jsem uslyšela mámin vzlyk.

„Zlatíčko! Jak ti je?"

Chytla mě za ruku.

„Kde to jsem?" zeptala jsem se.

„Jsi s námi, všechno bude zase dobré..."

„Kde jsem?" opakovala jsem dotaz.

„V nemocnici." řekl taťka stroze. „Dělala jsi hrozné hlouposti a riskovala své zdraví, tady ti pomohou se uzdravit."

„Ale Pavle, přece na ni nebudeš mluvit takhle zhurta, vždyť se teprve probrala..."

„Ale budu, ať slečna vidí, co všechno způsobila."

„Já se ale nepotřebuju uzdravit," vmísila jsem se do rozhovoru. „Vždyť mi nic není."

„To tedy je, mladá dámo," řekl táta přísně. „Máš anorexii. Copak myslíš, že my s maminkou jsme si nevšimli, jak drasticky rychle hubneš? Kdyby bylo po mém, dávno bys už byla tady a nečekali bychom na to, až se zázračně uzdravíš, nebo až se ti stane taková nehoda, jako včera."

Taťka se nadechl a začal trochu mírněji. „Víš, jaký jsme o tebe měli strach, když nám volali ze školy, že jsi při tělocviku spadla z tyče? Zvlášť teď, když máš tak slabé tělo."

Nevěděla jsem, co na to říct. Rodiče měli nejspíš pravdu. Nervózně jsem po nich pokukovala. V tom jsme si vzpomněla, že nemohu pohnout spodní části těla. Čekala jsem to nejhorší.

„Já nemám nohy?" lekla jsem se.

„Máš, ty kecko," řekl už o dost víc přátelsky táta. „Máš je zlomené, ale to bude v pořádku."

Byla jsem z toho všeho unavená. Zavřela jsem oči a usnula.