Rainbow boy

Bílá

Každý den ho pozorovat bylo jako hřích. Byl tak nádherný. Jeho nádherné medové vlasy vlály při každém pohybu a když byl v klidu, čechral je jemný vítr. Byl tajemnou osobou bez emocí, jenž se vyhýbala jakémukoli lidskému kontaktu.

Jediné místo, kde jsem ho mohla potkat, byl rozkvetlý park na kraji města. Sedával tam každý den a četl knihu. Již rok jsem ho vydávala se stejnou knihou na stejném místě, se stejným oblečením a stejným výrazem ve tváři.

Ten den byl ale jiný. Šla jsem se svou starou přítelkyní kolem parku a hledala jsem tu známou tvář. Nikde jsem ho ale nemohla najít. Bylo to zvláštní.
,,Elen, můžeš jít prosím napřed? Potřebuji si ještě něco zařídit," řekla jsem. Elen bezeslova odešla a já se vydala hledat tu tajemnou bytost.

V celém parku nikdo nebyl a tak jsem se posadila na jeho lavičku. Na lavičce byla položená kniha se sněhově bílou obálkou. Neměla název, neměla autora, byla to jen bílá knížka. Ze zvědavosti jsem natáhla ruku ke knize, ale zastavil mě něčí příchod. Byl to on. V celé své kráse...tedy, až na jednu malou věc. Jeho nádherné vlasy nyní takřka splývaly s jeho bledou pokožkou.

Přisedl si ke mně a vzal knihu z mých rukou. Z jeho řeči těla jsem poznala, že je z mé přítomnosti nesvůj.
,,Nevadím ti tu?" Zeptala jsem se ho. Podíval se na mě a poté pohled odvrátil. Naštvala jsem ho?
,,Nemáš rád společnost, že? Nejsem zrovna nejlepší člověk, ale nikdo by neměl být sám."
Po mých slovech se na mě znovu podíval. Jeho oči mi šeptaly zůstaň.