Druhý den jsem se do parku těšila o to víc. Třeba je tohle začátek něčeho nového. Celý den jsem se smála a byla tou nejšťastnější osobou na světě. Když jsem natěšeně poskakovala do parku, všichni se na mě podivně dívali. Bylo mi to jedno. Má přítelkyně se mě ani neptala a automaticky mě opustila nedaleko toho osudného místa.
Okamžitě jsem přiběhla k lavičce a vyděšeně jsem se podívala na osobu sedící na lavičce. Jeho vlasy již nebyly bílé jako sníh, ale žluté jako zářící slunce. V pohublých rukou držel jasně žlutou knihu.
Přisedla jsem si a pozorovala jeho tvář při čtení. Jeho tvář se nikdy nezměnila. Ani nemrkal.
" Proč jsi změnil barvu vlasů?" Zeptala jsem se ho smutně, ale nic neříkal. Po chvíli mi do rukou vložil knihu a svým kostnatým prstem poukázal na větu na začátku stránky.
" Když tvému okolí nedá štěstí úsměv, může ho rozjasnit alespoň barva. "
Četla jsem si tu větu několikrát, nedokázala jsem ji pochopit. Nechtěl se smát? Nedokázal se smát? Chtěl šířit štěstí?
" Úsměv musí tvým rtům slušet, chtěla bych ho někdy vidět..." řekla jsem mu a poté se odmlčela. Odvrátil ode mě hlavu, ale já dokázala zahlédnout ten nejmenší a nejkrásnější pokus o úsměv.
ČTEŠ
Rainbow boy
Short StoryByl tichý, nikoho si nevšímal. Nikdy nemluvil, nikdy se nesmál. Nikdy neplakal, nikdy se nezlobil. Byl dokonalý, neuvěřitelně krásný. Byl jako mistrovské dílo sochaře, kterému dodal barvy ten nejlepší malíř. Byl to malý duhový chlapec.
