Zabalená do teplé bundy a schovaná pod velkým deštníkem jsem se pomalým krokem blížila k parku. Opravdu jsem doufala, že tam nebude. Ale byl. Seděl na své lavičce, z části zakryt velkým stromem, z části vystaven dešti. Voda mu stékala po vlasech, které dnes měly barvu rudých růží. Jeho slabá kniha s červenou obálkou ležela na mokré lavičce a chytala padající kapky deště.
Pomalu jsem se přiblížila a schovala jeho i knihu pod deštník. Nic neříkal, jen seděl. Pohled měl upřený na své staré zašpiněné boty. Jeho hubené tělo bylo zakryto jen mokrým slabým oblečením. Musela mu být zima, celý se třásl.
Nevydržela jsem ten pohled. Sundala jsem si bundu a zabalilo jeho tělo do příjemného teplého materiálu. Vděčně se usmál a jeho tváře nabraly nádech červené barvy.
ČTEŠ
Rainbow boy
ContoByl tichý, nikoho si nevšímal. Nikdy nemluvil, nikdy se nesmál. Nikdy neplakal, nikdy se nezlobil. Byl dokonalý, neuvěřitelně krásný. Byl jako mistrovské dílo sochaře, kterému dodal barvy ten nejlepší malíř. Byl to malý duhový chlapec.
