Rainbow boy

Šedá

Bylo mi špatně, bolela mě hlava, všechno bylo jako sen. Seděla jsem zavřená ve skříni, uvnitř mého prázdného domu. Utekla jsem. On promluvil a já utekla. Proč jsem to udělala?

Otevřela jsem dveře své velké skříně a vylezla ven. Všude byla tma. Neměla jsem peníze na zaplacení elektřiny. Sešla jsem po vratkých schodek do předsíně. Musím ho vidět.

Rozeběhla jsem se ven, malé kamínky mi dělaly ranky do bosých nohou. Do parku to nebylo daleko. Ale bude tam uprostřed noci? Pochybuji....

Ale k mému překvapení tam byl. Spal, schoulený v klubíčku, šťastný výraz ve tváři. Byl perfektní. Pozorovala jsem jeho úsměv, jeho zavřené oči. Byl celý ponořený v říši snů. Tak mladý, tak nevinný, nezkažený světem. Snad jediný na tomhle světě. Má něco takového šanci přežít? Nemá. Vždycky si ho něco najde.

Dala jsem mu malý polibek do šedých vlasů a pohladila ho. Svým vytahaným svetříkem jsem ho přikryla a nechala spát. Potřebuje odpočinek, je ještě malý.

Vedle lavičky byla položena jeho šedá kniha. Ze zvědavosti jsem ji otevřela, ale byla prázdná. Měla jen několik čistých stran. Možná to byl sešit. Nebo jen zápisník?
Nechala jsem knihu knihou a šla domů. Zítra bude ten správný čas na otázky.