Rainbow boy

Zelená

Smutek v jeho očích, ta nevídaná beznaděj, ten chlad. To vše bylo v mé mysli, to vše jsem si připomínala. Ten den jsem ho chtěla vidět víc, než kdy dřív. Chtěla jsem si o tom všem promluvit, chtěla jsem to všechno vyřešit.

Odhodlaně jsem proto vstoupila do parku a rovnou zamířila k lavičce. K mému překvapení na ní ale nikdo neseděl. Avšak zelená kniha mě utvrdila v jediném. Je tu.

Mé kroky se rozléhaly celým parkem, všude bylo slyšet jen nepříjemné křupání kamínků na cestě. Rozhlížela jsem se po okolí, hledala jsem ho. Ale nikde nebyl.

Až po nějakém čase jsem si všimla malého pohybu ve vysoké trávě. Ležel tam, vlasy připomínající trávu, která rostla všude kolem. Měl zavřené oči a svůj pobledlý obličej vystavoval odpolednímu slunci.

"Už je ti líp?" zeptala jsem se ho. Překvapeně otevřel oči, ale když mě spatřil, vesele se usmál. Posadil se a hlavou kývl na souhlas.

"Mohu se tě na něco zeptat?" položila jsem mu první z mnoha otázek, na které jsem sese chtěla zeptat. Znuvu kývl hlavou, ale už se na mě nedíval vesele, chlad byl zpět.

" Ten hrob, ty jména.....je to tvá rodina?" zeptala jsem se ho a čekala na reakci. Měla jsem se ptát? Udělala jsem chybu?

Přes obličej se mu přehnal temný stín. Vstal, a vydal se pryč. Vzal z lavičky knížku, vytrhl list, položil na místo knihy a odešel.

Nemělo cenu jít za ním. Stačilo přijít k lavičce a přečíst si slovo na papíře.

Ano