Bylo zataženo. Obrovské dešťové mraky ovládaly oblohu a znemožňovaly přístup slunce. Nebe plakalo. Jeho slzy zdobily celé město, ani park nebyl výjimkou. Pod velkým deštníkem ale bylo dostatek sucha.
Hned jsem si všimla své životní lásky, která seděla na své oblíbené staré lavičce. Mokré černé vlasy mu padaly do očí, když se snažil číst malinkou knížku. Přišla jsem blíž.
,,Jsi v pořádku?" zeptala jsem se ho. Podíval se na mě. Oči plné smutku a bolesti.
"Popravdě? Nejsem. Už mě to nebaví!" vykřikl a odhodil temnou knížku do jedné z kaluží. Postavil se, aby vypadal vyšší. Stejně mu to moc nepomohlo.
"Celý den čtu knihy, které nedávají smysl, hledám neexistující barvy, prosím o smysl života...," řekl a odmlčel se. V jeho očích se objevovaly slzy. "Stejně je všechno jedno, každý jednou umře, jako má rodina. Nechtěl jsem, aby se to stalo!" rozplakal se. Bylo mi ho tak líto.
Obtočila jsem jednu svou paži kolem jeho těla a tím si ho přitáhla blíž, pod velký deštník. Koukal na mě očima plnýma toho největšího smutku. Chápala jsem ho. Každý máme takové období.
"Neboj se, jsem tu s tebou."
ČTEŠ
Rainbow boy
Short StoryByl tichý, nikoho si nevšímal. Nikdy nemluvil, nikdy se nesmál. Nikdy neplakal, nikdy se nezlobil. Byl dokonalý, neuvěřitelně krásný. Byl jako mistrovské dílo sochaře, kterému dodal barvy ten nejlepší malíř. Byl to malý duhový chlapec.
