Me and monsters II. (TO, FF)

2. kapitola

Probudila jsem se vyspalá a odhodlaná dnes navštívit své staré známé. Doslova staré. Ne dělám si srandu. Vylezla jsem z postele a dala jsem si rychlou sprchu. Vzala jsem si na sebe šortky a k tomu volné delší tílko. Vlasy jsem si narovnala a na krk jsem si dala řetízek s přívěskem srdce. Na nohy jsem si dala tenisky. Vzala jsem si jenom telefon a kreditku. Seběhla jsem schody a na recepci jsem si ještě nechala klíče od pokoje.

Vyšla jsem z hotelu a vzala jsem si taxík. Dlouho jsem tu nebyla a ani před tím jsem byla spíš uvnitř vily nebo v lese. Řekla jsem mu co hledám a on mi okamžitě řekl kde to je a ochotně mě tam dovezl. Zaplatila jsem mu a vystoupila jsem z auta. Došla jsem k pořád stejně krásné bráně. Chystala jsem se zaklepat, ale něco mě zastavilo. Snad se jich nebojím. Přece jenom jsou to mí přátelé. Možná mám strach z toho, že tam nebudu vítána. Ale tak co maximálně rychle zmizím. Sebrala jsem všechnu svou odvahu a zabouchala jsem na bránu. Slyšela jsem drobné krůčky. Někdo vzal za kliku a já jsem spatřila roztomilou dívenku. Mohlo jí být tak 5 možná 6. Koukala na mě jako na zjevení. " Ahoj. Mikaelsonovi tu už nebydlí?" " Já vám zavolám tatínka. Tatííí." Začala křičet malinká holčička. Podívala jsem se jejím směrem. To co jsem uviděla mi vyrazilo dech. Klaus. " Hope. Kolikrát jsem ti říkal ať sama nikam nechodíš." Podíval se na mě a já jsem v jeho očích spatřila radost a zároveň slzy. " El. Kde se tady bereš?" Objal mě a já jsem si začala myslet, že mě snad ani nepustí. " Niklausi Mikaelsone, okamžitě mě pusť pokud mě nehodláš udusit. Vážně nechci mít na náhrobku nápis zabita udušením z objímání." Klaus se uchechtl a pustil mě. " A kde se tu beru? Já jsem říkala, že se zase uvidíme. Mě se nezbavíte." Klaus se pořád usmíval a malou holčičku vedle úplně ignoroval. " Nechtěl bys nás představit?" Pronesla jsem a svůj pohled jsem směřovala k té roztomilé bytůstce. " Promiň. El tohle je moje dcera Hope. Hope tohle je El." " Ahoj Hope, ráda tě poznávám." Podala jsem jí ruku a ona mi to s úsměvem oplatila. " Hope, došla bys prosím pro Elijahe, Kola a Rebecu?" " Jasně." Malá Hope odcupitala někam nahoru a já jsem si zatím povídala s Klausem. " Takže ty máš dceru. Sice mě udivuje jak je to možné, ale hlavně mě zajímá kdo je máma." " Hayley, jedna vlkodlačka. Ale zabili ji čarodějky." " To je m líto. Nechtěla jsem se tě dotknout." " To je už dlouho. Stalo se to už před 4 roky, ale já koukám na tvou ruku. Neměl tam být prsten?" " Už tam není." Dál jsem nepokračovala. Většinou jsem se rozbrečela když někdo chtěl abych o tom mluvila. " Chápu. Nemám se ptát." " Ne, raději ne."

Uslyšela jsem kroky. Stála jsem zády ke schodům. Nemohli mě vidět. Tedy ne tvář. Hned byli u nás. Otočila jsem se na ně a všichni mě ihned objali. " Hej. Děláte jako kdybyste mě neviděli sto let. Ne vážně už nemůžu dýchat." " El co tady děláš. Neměli jsme o tobě žádné zprávy. Báli jsme se o tebe." " Je to jenom pět let. Nic tak zásadního se nestalo. Teda až na to, že má Klaus dceru, ale jinak nic." "  A co ten otisk po prstýnku. Ze svatby sešlo?" " I tak se to dá nazvat Reb. Ze svatby sešlo. Ale dost o mě. Co se stalo v NO za těch pět let mé nepřítomnosti." " Nic moc. Nuda. pár záhadných zmizení. Pár vražd. A tak." " Takže všechno při starým." Všichni kývli na souhlas. Sedli jsme si do obýváku a já jsem ucítila něco co jsem cítila ten večer. ten muž co mi zlomil vaz. Klaus někam odešel. Za chvíli přišel i s tím mužem v patách. " Marceli rád bych ti někoho představil." Stoupla jsem si a došla jsem až k němu. " Ahoj Marceli. Co krk?" " Je vpohodě. A Co ten tvůj?" " Stejně." " Co tu děláš?" " Přišla jsem navštívit přátele. A co tu děláš ty?" " Stejně." Najednou mezi nás vtrhl Klaus. Možná proto že jsme se oba propalovali pohledy a vypadalo to, že se navzájem zabijeme. " Vy dva se znáte?" " Tak trochu. Tenhle maník mi první den v NO zlomil vaz." " A tahle holka mi zlomila vaz hned potom." " Nemám ráda když mi někdo říká co mám dělat. Kdybys mě nechal normálně odejít nemusela bych ti ho lámat." " Jak jsem měl vědět, že jsi neškodná." " Nevím, ale pro příště se neotáčej zády k někomu koho znáš pár minut."

Další kapitolka. Ano jsou trochu kratší, ale snad to neva. :D