Me and monsters II. (TO, FF)

19. kapitola

Nikdy by mě nenapadlo, jak mě Mikaelsonovi omezují. Jak mi samotné city brání v tom o skutečně chci. Chtěla jsem se bavit. Mohla jsem si dělat co jsem chtěla bez nějakých výčitek svědomí. Zašla jsem do baru a napila se tam z pár lidí. Stejně nebyli důležití. Jenom obyčejní lidé. Smrtelní. Tohle m nové já se mi líbilo. Byla jsem najednou sebevědomější, krásnější, lepší. Všechno co jsem dělala bylo najednou tak snadné. Neměla jsem pocit, že tím někomu ubližuji. A když mě to napadlo, bylo mi to jedno.

Stalo se ze mě bezcitné monstrum. Zrůda která se živí krví jejích vystrašených obětí. Nikdo mi to nemohl zazlívat. Kolik lidí zabili Mikaelsonovi? Stovky, možná tisíce. Kolika dětem vzali jejich otce, matky ba i celé rodiny. Já jsem nezabíjela. Jen jsem je využívala. 

Měla jsem plán. Dohnat Mikaelsonovi k šílenství. Chci aby se báli vlastního stínu, aby když se něco zašustí, očekávali smrt. Aby očekávali to největší utrpení jejich životů. Stále mi v hlavě zněla ta slova. Stále a navěky. 

Jako z pohádky, ale tohle není pohádka. Možná, že do teď se jim v jejich království vládlo dobře, ale přichází zima a s ní i zkáza. Zkáza rodiny Mikaelsonů. Možná, že při tom umřu, ale oni půjdou se mnou. Chci aby byli na dně, aby mě prosili o smrt. Stačí když začnu s jejich blízkými a pak se postupně dostanu od nejmladšího člena rodiny k tomu poslednímu. Hope jsem se rozhodla vynechat. Už tak bude trpět. Není mi jí líto, musí vědět, že její otec je stvůra. Sebestředný hybrid, kterému záleží jen na vlastním štěstí. Jak smutné, že to brzy skončí. 

Je tu nová a mega krátká kapitola. Je mi líto, že není delší, ale moc mě nenapadá co by se mohlo teď asi stát. Určitě mi svoje nápady pište do komentářů, nebo do zpráv. Budu moc ráda. :D :D :D