Me and monsters II. (TO, FF)

3. kapitola

" Tak dost." Odtrhnul nás od sebe Klaus. Oba dva jsme se přestali hádat. " Fajn. Už jsem klidná." Marcel mě pořád vraždil pohledem. Věnovala jsem mu sladký úsměv a šla jsem se podívat po domě. " Kam jdeš?" " Prozkoumat dům. Něco tu musí být jinak." Slyšela jsem Klausův smích spolu s Kolovým. " Já vás slyším!" Zavolala jsem zpátky čímž jsem rozpoutala jasnou reakci v podobě smíchu.

Už jsem prošla víc jak půlku domu, ale pořád nic. Zašla jsem o svého starého pokoje. Všechno bylo na svém místě, teda až na jednu věc. Na zdi visel obraz. Byl nádherný. Spousta tak odlišných barev tvořících jednotný celek. Sedla jsem si na svou starou postel a po chvíli jsem se svalila do postele a zavřela jsem oči. Nechtěla jsem spát, ale ta postel byla prostě hrozně pohodlná. Procházela jsem se dál po domě a narazila jsem na Hope. Zrovna někam utíkala. Málem mě porazila a tak raději zastavila. " Kam tak rychle Hope. Snad tě někdo nehoní?" " Ale jo. Strejda Kol. Hraju s ním na schovku, ale on je upír. Je rychlejší než já. Je to nefér." " A co kdybych ti pomohla?" " Tak jo a co mám dělat?" " Chyť se mě za ruku a drž se pevně. Poběžíme." Hope se na mě šibalsky usmála a poslušně se mě chytila. Cítila jsem Kola a tak jsem se s Hope přemístila na opačnou stranu a do spodního patra. Viděla jsem Kola jak se rozeběhl naším směrem a tak jsem ho opět tak nějak obešla. Takhle to šlo ještě asi půl hodiny. Kol se zastavil na místě. " Vzdávám se Hope. Vyhrála jsi a teď se mi ukaž." Já a Hope jsme na sebe pobaveně koukli. Byla to celkem sranda. Kole běhal zmatený po domě a marně hledal Hope. Uslyšela jsem ostatní jak jsou v pohybu a hledají Hope. Já a Hope jsme jenom stěží zadržovali smích. Vidět je zmatené bylo hodně vtipné. " Hope kde jsi?" Klaus volal na celé kolo. " Hope, chceš se trochu pobavit?" Pošeptala jsem tak aby to slyšela jenom ona. Nadšeně přikývla. " Co vy dvě tu?" Za zády jsem uslyšela Marcelův hlas. " Prosím neprozraď nás. Chceme si z nich vystřelit." " Pokud se mi omluvíš tak tě neprozradím." " Dobře. Promiň, že jsem ti zlomila vaz a Hope můžeš k tomu přidat, že omráčili Marcela." Nadšeně přikývla a na tváři se jí objevil hraný smutek. " Já tu holku zbožňuju." " Je to skvělý dítě." " Asi jsme začali špatně. Nechci abychom byli nepřátelé." " Takže mír?" " Mír." Podali jsme si ruce a usmířili jsme se. Dívali jsme se a Hope jak udýchaně běží za ostatními. " Tati, tati. El unesli čarodějky a Marcela omráčili!" Z té holky něco jednou bude. Zahrála to skvěle. Já i Marcel jsme mezitím umírali smíchy.

" Kde je? A kdo to byl?" Klaus byl naštvaný, ale bylo milé jak se staral. Já i Marcel jsme na ně skočili a povalili je všechny na jednu hromadu. " Překvápko." " Hope, ty zrádče." Kol se dusil smíchy a Hope i mě probodával pohledem. " Pomsta bude sladká." Klaus se smál stejně jako všichni ostatní. " Už se těším. Hope musím ti složit poklonu. Tak skvělý herecký výkon jsem nečekala." Složila jsem Hope kompliment a uklonila jsem se jí. " Já to nechápu. Té holce je sotva pět a El se jí uklonila. Mě se ještě pořád nepoklonila." " Kole jasně si vzpomínám co jsem řekla a to, že se ti nikdy nepokloním a hodlám to dodržet." " Ne ty ses nezměnila, ale pořád jsi nám neřekla proč ze svatby sešlo." " Vážně to chcete rozpitvávat?" " Vrátila ses po pěti letech. Chceme to rozebírat." " Přítele zabil lovec. Dostal to kulkou s vlkodlačím jedem." " To je mi líto." " To už je dlouho." " Milovala jsi ho?" " Znala jsem ho těch pět let co jsem byla pryč. Milovala jsem ho. Omluvte mě." Rychle jsem odběhla a podívala jsem se na své tetování. Máme stejné. Já a Dean. Vzpomněl si, že jsem mu říkala o svém přání mít jednou tetování a tak si nechal udělat tetování spolu se mnou na důkaz naší lásky.

Měla jsem tetování na předloktí. Bylo to něco jako náramek. Okolo mého předloktí. Mělo to symbolizovat nekonečnost a nesmrtelnost. Strašně mě to bolelo když mi to dělali. Myslela jsem, že snad umřu. Taky koho by nebolelo že mu někdo jehlou ryje do kůže. nechali jsme si to dělat v Kanadě. Ráda jsem na to vzpomínala. Mrzelo mě, že ho už nikdy neuvidím. Vždycky mi pomáhal. Byl tu pro mě když jsem ho potřebovala a teď už tu není a nikdy tu nebude. Kdybych ho mohla jakkoliv přivést zpět udělám pro to cokoliv. Po tvářích mi stekla neposedná slza. Vzpomínala jsem na všechny společné chvíle. To on mě naučil se kontrolovat a nezabít. Nebyl vegetarián a neživil se z nemocničních sáčků. Tedy jen když to bylo nutné. Pamatuji si jak mi říkal princezno. Chybí mi to. To oslovení mi neskutečně lezlo krkem, ale teď bych ho chtěla slyšet víc než cokoliv jiného.

Vedle mě se postavil Kol. Dal m ruku na rameno. " Omlouvám se. Nechtěl jsem tě ranit." " To je v pořádku. Nevěděl jsi to." " Nebreč. Nesluší ti to." " Já nebrečím jenom mi něco spadlo do oka. Díky." " V pohodě. Přece jenom jsem to tak trochu zavinil já." Přikývla jsem. Kol mě objal. Nečekala jsem to, ale nevadilo mi to. Choval se ke mě mile. Choval se jinak než před pěti lety. Byl vyšší než já. " Zdá se mi to, nebo jsi dospěl." " Proboha jenom to ne. Odvolej to." Začal mě honit po celém městě. " Fajn. Odvolávám. Jsi pořád nedospělý pako." Zasmál se a já jsem ho poprvé viděla v tom lepším světle. Byla s ním celkem sranda. Je zajímavý běhat upíří rychlostí po městě. Už jsem byla unavená a tak jsme se vrátili a já jsem odešla do svého hotelu.

Je tu další kapitolka. Pokud máte nějakou připomínku napište mi to klidně do komentářů.