Me and monsters II. (TO, FF)

16. kapitola

Vůbec nechápu co tady dělám. Když mě chytila Ester tak jsem aspoň věděla co chce. Ale tady jsem už několik dní sama. Nikdo za mnou nechodí a nic po mně nechce. Hrozně se mi stýská po Kolovi. Proč jsme pořád od sebe. Doufám, že je v pořádku.

Z Kolova pohledu.

Bylo nebylo parta pěti sourozenců se vydala kanálem do země nezemě. Ne to by bylo příliš zábavné. My jsme se vydali do kanálu pod kostelem. Rebecka dost řádila a museli jsme čekat snad hodinu než si vybrala oblečení, u kterého nebude tak hrozné když se zničí. Mapu si převzal Elijah. Hlavně proto, že je z nás druhý nejstarší. Za ním šel Klaus, Rebecka, Freya a já jako poslední. Nechápu proč nemůžu jít jako první když jde o El a to je moje přítelkyně. Zní to zvláštně. Kol Mikaelson, psychopatický upír kterého se bojí polovina světa se zamiloval do mladé upírky. Snad je v pořádku, ale co to bylo s tím andělem. " Nevíte co myslel Marcel tím andělem?" Všichni se na sebe podívali, ale nevyšla z nich ani hláska. " Vy o tom něco víte, že jo?" " Kole, teď se v tom moc nevrtej." " Elijahi vyklop to a hned. Nenávidím když mi něco tajíte a teď bych to měl vědět." " Má pravdu, přece jenom to s ním souvisí." " Fajn, slyšel jsi o padlých andělech?" " Píše se o nich. Jsou to obyčejní lidé, kteří se nějak prohřešili proti své přirozenosti. Andělé často neví kým jsou. Hlídají jim velmi blízkého člověka. Proč co to má co společného s El?" " El byla anděl dokud ji Mikael nezabil. Teď se z ní stal padlý anděl. Krev padlého anděla má velkou moc, ale musí ji mít všechnu." " A to mi říkáte až teď? Mohl jsem ji ochránit." Vyrazil jsem dopředu a bylo mi jedno že nevím kam jdu. Najdu ji i bez mapy. Jestli je pravda co říkají tak je můj anděl a já ji musím chránit. Ona chrání mě. Cítil jsem ji. Byla blízko. Složil jsem se. Opřel jsem se o zeď a hlavou jsem bouchl do stěny.  " Kole." Slyšel jsem El. Ale to je přece blbost. " El! Kde jsi?" " Kole." Tenhle hlas byl tak líbezný. Ale já ji nikde necítím a ani nevím odkud ten hlas jde. " El, kde jsi? Najdu tě." " Kole." Zase. Rozeběhl jsem se nějakým směrem, ale skončil jsem ve slepé uličce. Asi už začínám bláznit.

" Kole? Kam jsi proboha tak letěl?" " Slyšel jsem ji. Asi se mi něco zdálo." " My jsme nic neslyšeli."

" Kole! Prosím." Rychle jsem se vyšvihnul zpět na nohy. " Tohle nebyla halucinace. El křičela. Potřebuje pomoct." " Kole, my nic neslyšíme. El tady není." " Zní to divně když ji slyším jenom já, ale taky zní neuvěřitelně to o andělech. Takže to nejspíš souvisí. Můžu ji slyšet jenom já, ona tady někde je. Elizabeth!" " Kole! Pomoc!" Slyšel jsem jak vykřikla a trochu vzlykla.

Z pohledu El.

Přišli nějací muži. Neviděla jsem jim pořádně do obličeje. Byla tu na mě moc tma. Někam mě posadili a do rukou mi zabodli jehly. Po chvíli mi došlo o co se pokouší. berou mi mou krev, ale proč. Upíří krev sice léčí, ale mohli si vzít kohokoliv jiného a ne mě. Začala jsem sebou trhat jak jen to šlo. To je trochu naštvalo a za chvíli jsem schytala facku. Rychle se mi změnila moje podoba a já jsem se po nich začala ohánět tesáky. Ten menší se tomu sarkasticky zasmál a odešel. Druhý muž tam ještě chvíli stál, ale po chvíli mě také nechal o samotě. Síly mi ubývaly a já jsem jen chtěla aby mě Kol objal a řekl, že to bude všechno v pořádku. Po tvářích mi začaly stékat slzy bezmoci a zoufalství. " Prosím, pomoc. Nenechávejte mě tady! Vraťte se! Odvažte mě! Prosím!!!" Byla jsem zoufalá. " Pomoc! Jsem tady! Prosím!" Dokola jsem křičela v naději, že mě někdo uslyší. Docházely mi síly a chtělo se mi spát.

Věděla jsem co to znamená. Moje krev už je skoro pryč a já teď usnu a neprobudím se. Už nikdy se neprobudím. Nechtěla jsem se poddávat spánku, ale temnota byla tak lákavá a svádivá. Podlehla jsem a zavřela jsem oči. Jenom na chvilku je zavřu a pak je zase otevřu. Ale moje oči asi chtěli spát. Nechtěli se otevírat. Mohla jsem se snažit jak jsem chtěla, ale samota mě pohltila a nahradila tak místo v mém teď prázdném srdci.

Z Kolova pohledu.

El křičela pořád dokola a mě to ničilo. Někde trpí a já ji nemůžu najít. Prosila o pomoc a já ji pomoct nemohl. Nemohl jsem se k ní dostat. Jakoby to byla a zároveň byla pryč. Křik přestal a to mě děsilo nejvíc. Nemá sílu křičet nebo už nemůže vydat ani hlásku. Cítil jsem něco silného a zářivého. Jako jiskra naděje, která se snaží na sebe upozornit. Snaží se mě někam dovézt. Zavřel jsem oči a šel jsem tam kam mě mé nohy a srdce vedlo. Možná jsem mrtvý, ale tohle jsem cítil. Bylo to silnější než láska. Nevím co, ale vedlo mě to. Dorazil jsem k nějaké stěně. Něco v ní zářilo. Podíval jsem se a škvírou jsem uviděl El. Byla přivázaná a v rukách měla zabodnuté jehly. Kopl jsem do stěny a tak se začala rozpadat. Ucítil jsem mírný otřes stropu nad námi. Možná nás to pohřbí, ale jediný koho to může zabít je El. Zuřivě jsem se snažil k ní dostat. Stěna trochu povolila a dovolila mi abych její část chytil a vyrval ji. Ostatní mi pomohli. Dostal jsem se až k ní. Jehly jsem ji z rukou vytrhl. El spala a to nebylo dobré. Neměli všechnu její krev a to bylo dobré. Byla jim k ničemu. Objal jsem ji a ucítil jsem tu jiskřičku. Až na to, že tentokrát to nebyla jedna jiskra. Bylo jich miliony. Všude byli. Jako by kolem nás létalo na tisíce světlušek. Z očí mi tekly slzy štěstí. Konečně se mi podařilo ji zachránit. Cestou jsme našli ty lidi co ji unesli. Elijah, Klaus a Rebecka se o ně postarali a očividně dost dobře, protože byli celí od krve. A taky měl Klaus obrovský úsměv na tváři.

El jsme uložili do postele. Přeci jen se musí vyspat. Asi bych ji měl nechat o samotě, ale chtěl jsem si ji pohlídat. Nepřikrýval jsem ji, protože se stejně vždycky zamotá do peřiny a pak se nemůže vymotat. Je to vtipné když si to tak připomínám. El už byla trochu při sobě a tak si lehla na bok. Chytil jsem ji za ruku a propletl jsem si s ní prsty. El se jemně usmála a přitulila se ke mě. Byla menší než já a tak jsem měl její hlavu pod bradou. Dal jsem jí pusu do vlasů a za chvíli jsem usnul s ní. Probudil mě až pád na zem. Rychle jsem se zvednul a podíval jsem se na postel. El seděla na posteli a zmateně se dívala před sebe. Pak se otočila na mě a zase jsem ležel na zemi. El mě objímala a líbala a já jsem byl rád. Moje trochu švihlá upírka byla zpět. Ani jsem se nenadál a přemístila nás zase na postel. " Hrozně jsem se o tebe bál upírečko." " Tys mě slyšel." Podotknula. " Slyšel jsem tě, ale ty mě ne." " Myslela jsem, že se mi to zdálo. Jsem tak ráda, že jsem zase u tebe." " Ty jsi můj anděl strážný." Zmateně se na mě podívala, ale já jsem nad tím jen mávl rukou.

Je tu nová kapitola a mě by zajímalo, jestli mám teď napsat Epilog a nebo jestli chcete abych vymyslela další kapitoly. Je to jenom na vás a mě celkem je to jedno. Jsem jak pro jedno tak pro druhé. Takže podle toho kolik lidí bude pro konec a kolik pro pokračování. Takže vás vážně mega PROSÍM. Pište do komentářů ať vím. Tahle knížka vznikla hlavně pro vás a tak chci aby jse byli spokojení. :D :D :D