Me and monsters II. (TO, FF)

9. kapitola

Nemohla jsem přestat. Snažila jsem se. Tak moc jsem se snažila, ale ovlivnění nešlo zlomit. Ale ano. Musí to jít. Jenom měj pevnou vůli. Postav se Mikaelovi a zabij jeho. Prostě se vzepři. Celou dobu co jsem se rvala se svými přáteli, jsem se snažila přestat. Už ani slzy mi netekly. Přestávala jsem se cítit sama sebou. Jako by mě ovlivnění zcela pohltilo a já se stala robotem co poslouchá rozkazy. Všichni se mě snažili co nejdéle zdržet, ale já jsem se nedokázala nijak unavit. Mikael se z ničeho nic vynořil ze stínu a zaútočil na Elijahe. Esther se pokusila postarat o Rebecu. Zlomila jí vaz a vydala se po schodech za Hope. Jestli jí ublíží zabiju ji. " Klausi, Hope!" Zakřičela jsem na něj. Děkovně se na mě usmál a rychlostí blesku se přesunul k Hope. Aby ji uchránil před svou matkou. Mikael se ke mě přiblížil a musel se usmát. Jenom jsem se na něj zamračila a dál jsem bojovala s Kolem. Elijah se opět dostal k otci. Takhle to probíhalo dalších pár minut, až do jednoho okamžiku. Kol už neměl moc síly a já jsem ho přitlačil ke stěně a zabodla jsem mu kůl částečně do srdce. Zalapal po dechu a z oka mu vypadla slza.

Taky jsem začala plakat. Viděla jsem všechno rozmazaně a jediné co jsem slyšela byl Mikaelův hlas vedle mého ucha. " Tak už ho zabij. Přikazuji ti ho zabít." Slyšela jsem jeho uchechtnutí. Teď nebo nikdy. Bolí to vzepřít se ovlivnění. Tak hrozně moc to bolí. Jakoby vám někdo trhal srdce na milion kousků. Nevím jak se mi to povedlo, ale vzpomněla jsem si na všechny ty okamžiky s touhle rodinou. Otočila jsem se a kůl jsem vrazila do srdce Mikaela. Ale necítila jsem tu tupou bolest, ale spíš ostrou. Podívala jsem se dolů a všimla jsem si dřevěného kůlu v mém srdci. Má až moc rychlé reflexy. Zároveň s ním jsem udělala prudký pohyb a kůl jsem mu zarazila přímo do jeho ledového srdce. Mikael dopadl na zem a začal hořet. Já jsem ještě chvíli stála, ale pak jsem upadla také na zem. Slyšela jsem křik a pak už byla jen tma.

Z Kolova pohledu.

Viděl jsem jak náš otec dopadá na zem s kůlem v srdci. Chtěl jsem se rozeběhnout k El, ale ta se po chvíli zřítila k zemi. Doběhl jsem k ní a otočil jsem si ji k sobě. Viděl jsem na jejím těle šedé žilky znamenající smrt. Tak nevyhnutelnou jako lásku. Rychle jsem kůl vyndal a pokusil jsem se jí dát trochu mé krve. Nic se nedělo. Její oči byli otevřené a prázdné. Na chvíli se v nich mihla ta jiskřička naděje, ale vzápětí byla pryč. Objal jsem ji a začal jsem brečet. Někdo mě zezadu objal. Cítil jsem členy své rodiny. El byla pryč. Slzy mi tekly po tvářích jako vodopád a dopadaly na její vlasy. Na vlasy, které už nikdy nebudu moct hladit. Nikdy se nenadechnu její vůně a neuslyším její smích. Už neuvidím ten její vražedný pohled, kterým mě pokaždé probodávala.

Dnes je pohřeb. Posledních pár hodin vládne v domě napjatá nálada. Nikdo nechce mluvit a už vůbec se smát. Já na tom nejsem jinak. Mám na sobě oblek a dívám se na fotku kde jsem s El. Místo do objektivu se dívá na mě. Směje se a vypadá šťastná. Nadešel čas vydat se na hřbitov. Přišlo hodně lidí. Jak z NO tak i z jiným měst. Hope jsme raději nechali doma. Nikdo nechtěl aby to musela sledovat. Na to je moc malá. Podle toho počtu hostů měla El spoustu přátel. Stáli jsme u rakve a pozorovali jsme jak se spouští do země. Já jsem stál po pravé straně Rebecy a držel jsem ji za ruku. Z druhé strany stál Klaus a vedle mě Elijah. Všichni jsme pozorovali dalšího člověka, který nám umřel. Rebecy brečela a já na tom nebyl lépe. Přišel i Marcell. Byl jsem za to i rád. I když se ze začátku nemuseli. Rozloučili jsme se s ní a odešli jsme spět domů. Bylo tu mučivé ticho a prázdno. Sedl jsem si na postel a jen jsem se tak koukal do prázdna. Ze stolku jsem vzal rámeček s Elinou fotkou a mrštil jsem ji proti zdi. Začal jsem rozbíjet vše co mi ji připomínalo a nebo mi přišlo pod ruku.

Došel jsem k zrcadlu a pěstí jsem ho rozbil. Něco se v něm zalesklo. Zatřepal jsem hlavou, jestli se mi to nezdá. Nezdálo se mi to. Jako písmo, ale venku v písku a prachu. Doběhl jsem tam a ostatní mi byli v patách. Také si všimli toho písma. Jako by něco neviditelného pomalu psalo zprávu do písku. Netrpělivě jsem čekal kdy se psaní zastaví.

Ahoj. Je zvláštní psát ahoj, ale nikdy jsem se neuměla nijak vyjadřovat. Hrozně mi chybíte a mučí mě sledovat jak se trápíte. Prosím, přestaňte plakat a vinit se z něčeho za co nemůžete. Ani jeden z vás nemůže za to co se ze mě stalo. Ani jsem nečekala, že bych smrti unikla. Ne když má smrt tvář vašeho otce. Rebeco, doufám, že najdeš lásku po které tak toužíš. Neznám nikoho kdo by si ji zasloužil více než ty. Elijahi, ty už jsi lásku tuším našel a tak ji od sebe hlavně neodháněj. Klausi, ty tvrdohlavý egoisto. Ne vážně. Cami je úžasná a miluje tě víc než by dokázal kdokoliv jiný. Je jedno, že je člověk. Kole. Je mi líto, že jsem tě tady nechala. Ale nemohla jsem tě zabít. Nikdy bych ti nedokázala ublížit. Už se budu muset rozloučit, ale ještě se prosím otočte.

Všichni jsme se otočili. Dívala se na nás El. Usmívala se a měla na sobě bílé, letní šaty. Vypadala jako anděl. Anděl, do kterého jsem se zamiloval a nechtěl jsem přestat. Chtěl jsem jít k ní, ale zastavila mě. Nic neříkala. Neslyšel jsem bít její srdce a ani její dech jsem nezaregistroval. Pořád se na nás usmívala a snažila se na nás promluvit, ale pokaždé vyšlo pouze nic. Jakoby byla němá. " El, jsi skutečná?" Zeptal jsem se a šel jsem k ní. Dali jsem naproti sobě ruce, ale když jsem se jí chtěl dotknout, moje ruka prošla skrz tu její. Jakoby byla pouze obraz. Podívala se na mě a se smutkem v očích pokrčila rameny, jako, že tohle asi nepůjde. " Prosím, řekni něco. Cokoliv." Z oka jí vypadla slza. Jenom rukou naznačila, že nemůže mluvit. Ale že nás slyší. Klekla si a do písku něco napsala.

Jenom jsem vás chtěla vidět. Naposledy. Mrzí mě, že vás tu nechávám. Sbohem.

Otočila se a odešla. Ještě jsem za ní zavolal, že ji miluji, ale ona už neodpověděla. Byla navždycky pryč. Už se nevrátí a já jsem zase sám. Zase je ze mě to bezcitné monstrum. Ne to se nesmí stát. El by si to nepřála. Nikdy by to nedovolila. Hlavně se už nesmím znova zamilovat. Už nikdy nebudu nikoho milovat tak jako El. Ona byla jedinečná. Nikdo ji nenahradí. Nikdy. Složil jsem se. Celý den jsem byl buď u jejího hrobu, nebo ve svém pokoji. Už nikdy to nebude jako dřív. Přišel jsem o svou životní lásku.

Tak a je tu konec. Vím, že jste tohle nečekali, ale každá sranda musí jednou skončit a v tomhle případě dost tragicky. Hold ne každý konec je šťastný. Díky za všechnu podporu a uvidíme se u dalšího příběhu.

IT'S A PRANK. Ne vážně jste si mysleli, že je tohle konec? Ještě nějaká kapitolka bude a vy můžete jen hádat co se v ní stane. Tak do toho. Nic? Tak ne. Mějte se a uvidíme se u další kapči. Jinak doufám, že se vám tato líbila, protože jsem se při psaní rozbrečela. Jako beze srandy jsem brečela u kapitoly. :D :D :(