El se vrací do NO. Uběhlo už 5 let, ale skoro nic se nezměnilo. SKORO NIC. Jak se všichni srovnají s náhlým návratem El zpátky. Jak ji asi Mikaelsonovi přivítají?! Čtěte a dozvíte se to. ❤💚💛💜💙
Tak takhle se jmenuji? Pěkné jméno. Pomyslela jsem si. Všude kolem mě byl sníh a chlad. Podívala jsem se na svoje oblečení. Není úplně vhodné mít na sobě šaty. Byly celkem pěkné. Černé, ve předu krátké a vzadu delší. Právě teď jsem byla bosá Boty jsem nechala někde za sebou. Byla mi celkem zima. Došla jsem k tomu člověku, co jsem ho zabila. Byl to muž, něco kolem čtyřiceti. Na sobě měl koženou bundu a tak jsem si ji půjčila. Přeci jen nechci zmrznout. Ne není to zrovna uctivé, ale mě byla vážně zima. Sníh mě studil. Skoro jsem necítila nohy, jak zmrzlé jsem je měla. Nevěděla jsem kam mám jít a kde jsem. Jestli mám rodinu, nebo přátele. A hlavně by mě zajímalo proč jsem byla pohřbená. A proč jsem pila tomu člověku krev. Nemůžu přece věřit něčemu jako jsou upíři.
Procházela jsem se po nějakých ulicích, v mě neznámém městě. Ale asi jsem tu někdy byla. Něco se za mnou pohnulo. Otočila jsem se, ale nikdo tam nebyl. Znovu jsem se rozešla směrem k světlům. Okolo mě byla tma a to mě děsilo. Bohatě mi stačilo být pohřbená. Víc tmy nepotřebuji. Mám strach? Možná. Znovu ten zvuk. Ten hlásek v mé hlavě, který mi říká uteč. Ale ne že bych ho poslechla. Ne, já prostě jdu dál. Možná jsem blázen. Nevím. Nevím nic. Jediné co vím, je mé jméno. Něco, nebo spíš někdo mě chytil za rameno a otočil mě k sobě. " Elizabeth?" Na mě se díval muž tmavé pleti s hnědýma očima. " Vy mě znáte?" Zeptala jsem se ho. Hloupá otázka, já vím. " Ano, jsme přátelé. Ale ty, jak?" Pořád se na mě díval a já jen pokrčila rameny. Nechápala jsem o co jde. Asi mě někdo pohřbil zaživa. Třeba si mysleli, že jsem mrtvá. Co já vím. Vysmekla jsem se mu a utekla jsem. Nevím kam. Prostě jsem musela být pryč od něj.
Našla jsem si nějaký hotel a ovládla jsem nějak recepci. Neměla jsem u sebe nic. Mobil, peníze. nic. Udivilo mě, že jsem dokázala tu paní nějak zhypnotizovat. Taky jsem jí řekla ať mi sežene nějaké oblečení a přinese mi to na pokoj. Přišla jsem k sobě na pokoj a ihned jsem šla do koupelny. Dala jsem si sprchu a až teď jsem se na sebe koukla do zrcadla. Hodně dlouhé vlasy, dost pronikavé oči a červené rty. Jsem celkem hezká, ale ty vlasy jsou moc dlouhé. Vzala jsem si nůžky a trochu jsem začala experimentovat. S výsledkem jsem byla celkem spokojená. Usmála jsem se na sebe a několikrát jsem si řekla své jméno. Poslouchala jsem svůj hlas.
Ups! Tento obrázek porušuje naše pokyny k obsahu. Před publikováním ho, prosím, buď odstraň, nebo nahraď jiným.
👆 Nový vzhled Elizabeth.
Nevěděla jsem co dělat a tak jsem si lehla do postele a pustila jsem si telku.
Z Klausova pohledu.
Byla pryč. Už to bylo několik měsíců, ale i tak to stále bolelo. Z Kola se stal definitivně psychopatický zabiják. Vraždil lidi na potkání a pro zábavu. Nikdo ho nedokázal zastavit. Snažili jsme se, ale vždy to skončilo stejně. Rvačkou. Seděl jsem v obýváku s Cami. Opírala se o mě hlavou a měla zavřené oči. Byla tak roztomilá, když spala. Tedy myslím si, že spala. Elijah seděl naproti mě a četl si nějakou knihu. Komunikace se posledních pár měsíců zlepšila. Sice jen málo, ale přeci jen. Někdo zazvonil a tak jsem šel otevřít. Elijah mě následoval. Otevřel jsem a oba jsme spatřili vyděšeného a možná trochu zaskočeného Marcella. " Marcelli, pojď dál." Pozval ho k nám Elijah. Můj vždy galantní bratr. Vrátili jsme se do obýváku, kde seděla rozespalá Cami. Pozdravila se s Marcellem a dál mlčela. " Tak Marcelli. Co jsi nám přinesl?" Zeptal jsem se podrážděně. " Nevím jestli je to možné, ale před chvílí jsem narazil na Elizabeth. Měla na sobě šaty ve kterých jsme ji pohřbili. Byla zmatená a ptala se mě jestli ji znám." Chytil jsem ho pod krkem a praštil jsem s ním o zeď. " Tohle není dobrý vtip. Jestli nás chceš naštvat, tak jsi měl vymyslet něco jiného." " Ale já ji skutečně viděl a mluvil jsem s ní. Toulala se po městě a byla bosá. Kolem pusy měla trochu krve." " Tak ji zítra zkusíme najít. Jestli to náhodou není nějaký ubohý způsob naší matky jak se dostat zpátky mezi živé."
Z pohledu Elizabeth.
Ráno jsem se vzbudila, dala si sprchu a oblékla jsem si věci co mi donesli. Černé džíny, boty na podpatku, bílé tílko a vzorovaný cardigan. Vlasy jsem si jen rozčesala. Všimla jsem si prstenu s modrým kamenem na mé ruce. Sundala jsem si ho, ale začala mě spalovat neuvěřitelná bolest. Podívala jsem se na svou ruku. Dopadaly na ni paprsky slunce a spalovali ji. Rychle jsem sebrala prsten a nasadila jsem si ho na ruku. Přestalo to. Moje kůže se přestala škvařit. Asi mě chrání. Sice nechápu jak, ale chrání mě. Rozhodla jsem se podívat po městě. Seběhla jsem dolů do recepce a obstarala jsem si nějaké peníze. Doufám, že jim je budu moct vrátit. Došla jsem do města a začala jsem se porozhlížet. Proč je mi to místo povědomé? Žila jsem tu snad? Měla jsem rodinu? Kolik je mi let?
Rozhodla jsem se jít zpátky na hřbitov a zjistit kolik mi je. Došla jsem k místu odkud jsem "vylezla". Je divné říkat to takto, ale jak jinak to popsat. Něco se za mnou pohnulo. Rychle jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl. Přišla jsem blíže k náhrobku a shodila jsem sníh, který zakrýval část nápisu. Byla tam i fotka. " Vypadám tak šťastně." Řekla jsem si spíš jen tak pro sebe a odešla jsem. Cestou z hřbitova jsem zahlédla nějaký stín, který se plazil kousek za mnou. Vypudila jsem strach z hlavy a šla jsem dál. Pryč od asi svého hrobu.
Z pohledu Kola.
Šel jsem navštívit hrob El. Dlouho jsem tam nebyl a když už napadal sníh, rozhodl jsem se jí tam donést nějaké květiny. El milovala zimu. Mrzelo ji, když nenapadal sníh od té doby co byla upír. Ale teď tu byl sníh, ale El ne. Moje El byla navždycky pryč. Došel jsem na hřbitov, ale El nikde nebyla. Jakoby ji někdo vykopal. Uslyšel jsem nějaký pohyb kousek ode mě a tak jsem se schoval za nedaleký hrob. Nemohl jsem uvěřit tomu co jsem uviděl. Elizabeth. Moje láska. Byla tady a živá. Měla kratší vlasy, ale slušelo jí to. Jako vždy. Omylem jsem šlápl na nějakou větvičku a ta se zlomila. El, nebo dívka která měla její podobu se otočila, ale naštěstí si mě nevšimla. Odešla a já jsem ji sledoval až do města. Šel jsem za ní a vím, že si toho všimla, protože zrychlila krok. Zrychlil jsem taky a zatáhl jsem ji do jednoho opuštěného baru. Nic neříkala, ale byla vyděšená. " Kdo jste? Hned mě pusťte." Zmítala se mi v rukách a byla dost zmatená. Postavil jsem si ji naproti sobě. Podíval jsem se do jejích očí. Všiml jsem si jakéhosi stínu za mou láskou. jako postava, ale po chvíli to zmizelo. " El, to jsem přece já. Kol." " Nikdy jsem vás neviděla." " No tak, vzpomeň si." " Nevím kdo jste. Mrzí mě to." Řekla smutně a sklopila pohled k zemi. " Prosím, řekni mi že jsem se nezbláznil. Koukni se mi do očí." Podívala se mi poslušně do očí a já jsem jí nařídil aby si vzpomněla, ale nic se nedělo. Železník v sobě neměla, ale na nic si nepamatovala.
Je tu další kapitolka jak jsem slíbila. Doufám, že se bude líbit a další vyjde až koncem příštího týdne. Protože každej den píšeme nějakou písemku na kterou se musím učit. Ne vážně si musím zlepšit známky pokud nechci rupnout. Držte mi palce ať prolezu. <3 <3 <3
