Tajemství krystalů 3 - Krystal Ohně [DOKONČENO]

4.kapitola

Před námi stál nějaký muž. Byl vysoký, měl bílé vlasy, které mu trčeli do všech stran. Oči měl jasně modré a na sobě měl zelené kalhoty a košily. Kolem pasu měl připevněný meč. Až po chvíli jsem si všimla, že má špičaté uši.

'Elf,' řekla jsem si v duchu.

Měřil si nás divným pohledem. Podíval se nad sebe a kývl hlavou. Hned jsem pochopila proč. Z malých skal, co byly kolem nás a z několika stromů seskočilo několik dalších elfů. Všichni jsme vytáhli zbraně, protože nevypadal nějak zvlášť přátelští.

"Kdo jste a co tu pohledáváte?" zeptal se elf hlubokým hlasem, který stál před námi. Udělal několik velkých kroků a skoro stál u mě.
"Jsem Lauren," tohle představování mě už unavuje. "A, no hledáme magické krystaly." Neměla jsem už potřebu někomu lhát.

Když zaslechl zmínku o krystalech, zdálo se mi jakoby zatajil dech. Díval se na mě podezíravím pohledem, ale oči mu pak klesly na můj krk a na houpající se hvězdu.

"Kde jsi vzala tu hvězdu," ukázal prstem na přívěsek na mém krku. Nevěděla jsem, jak mu to mám říct, tak jsem ze sebe vysypala to co se stalo, když jsem spojila krystaly. Najednou jsem uslyšela zakašlání. Elf se otočil a tak mi poskytl výhled na postavu, která stála za ním. Byl to ten elf, který byl v mém snu. Usmál se, když mě viděl.

"Jsou to přátelé," ozvalo se. Elf ustoupil a Aris, který se mi tak ve snu představil přišel ke mně.
„Jsem Aris,“ představil se. „Očekáváme vás, pojďte prosím za mnou,“ řekl a kývl na ostatní aby šli za námi. Vedl nás někam do lesa zapomění. Šli jsme po cestičce za sebou.

Když jsme došli na místo musela jsem vydechnout úžasem. Bylo to tu nádherné.
Mohutné stromy dosahovaly neuvěřitelné výšky, všude kolem pobýhalo několik elfů, jak malých, tak velkých. Ti menší na sobě měli zelené krátké kalhoty a zelenobílé košile a ti starší měli buď hnědé nebo zelené kalhoty a zelené nebo bílé košile. Muži měli bílé vlasy stažené do culíku a ženy je měly rozpuštěné, některé zapletené do složitého copu.

Když jsem se podívala nad sebe, nevěřila jsem vlastním očím. Na stomech měli takové malé domečky, ve kterých spali.
Došli jsme na větší kus místa a zastavili se.
„Přátelé, chtěl bych vám někoho představit,“ řekl Aris a v tom okamžiku všichni zmlkli. Nekřičel ani nezvyšoval hlas, ale i tak ho všichni slyšeli. Pohledy všech elfů spočinuli na nás čtyřech. „Toto jsou naši přátelé, Lauren, Mitchel, Donnatel a Blaez. Myslím, že tu s námi krátký čas pobudou, tak na ně buďte milý a buďte jim nápomocní,“ ostatní jen přikývli a vrátili se zpět ke své činnosti.
„Ehm, promiňte, ale jak víte, jak se všichni jmenujeme?“ zeptal se Donny. Aris se jen usmál.
„Známe vás a předem jsme věděli, že přijdete. Pojďte, ukážu vám, kde budete těch pár dní bydlet,“ a ukázal směrem před sebe. Dočista jsem zapomněla, co tu dělám, ale musela jsem se pořád usmívat. I kluci byli jiní. Rozhlíželi se neustále kolem sebe a na tváři měli spokojený výraz. Jako by všechny naše starosti zůstaly před lesem zapomnění.

Z těch lidí, vlastně elfů číšela samá energie a štěstí. Skoro se mi chtělo tančit.
Po chvíli jsme došli k malé dřevěné boudě, ke které nás Aris zavedl. Vešli jsme dovnitř. Byly tu čtyři dřevěné nízké postele a místo matrace byl měkký mech. Polštář byl také z mechu.

„Tak tady to je,“ řekl a ukázal na malou místnůstku. „My spíme na stromech, ale pro vás jsme postavili tuto malou boudu. Přes noc u vás bude i hlídka, přeci jen jsme v Lese Zapomnění a občas se tu najde nějaké divoké zvíře, ale nemějte strach. Máme vycvičené elfy ve skvělé bojovníky.“

Páni, nemohla jsem tomu uvěřit.
„Dnes pořádáme slavnost na vaši počest, že jste k nám přišli. Budeme rádi, když se zapojíte mezi nás a budete s námi oslavovat,“ usmál se.
„Jistě, rádi se připojíme,“ řekla jsem se širokým úsměvem na tváři a kluci jen přikyvovali div si hlavy nevykloubily. Aris se s námi rozloučil a odešel. Ještě nakonec řekl, že si pro nás příjde osobně a dovede nás na slavnosti.

Páni oslava na naši počest. To se každý den nevidí. Měla jsem zvláštní pocit, že by jsme tu neměli být a jít.. kam vlastně jít? Sama jsem nevěděla, nechala jsem to být. Asi to nebude tak důležité, když jsem na to zapomněla.

Svalila jsem se na postel, kluci mě napodobili. Mulík si lehl vedle mě a vypadal velmi spokojeně. Jako kdyby byl doma.

Celou dobu jsme se všichni široce usmívali. Bylo nám tu skvěle. Malá bouda, ve které jsme byli byla velmi útulná a velmi dobře postavena. Dokonce tu bylo i takové malé okýnko, kterým jsme se mohli podívat ven na tu krásu.

Někdo zaklepal na dveře.
„Dále,“ řekla jsem a zvedla se z postele. Do boudy vešla mladá žena. Podle mě jí mohlo být tak pětadvacet, ale kdo ví, jak se počítají elfské roky. Byla vysoká, dlouhé bílé vlasy měla zapletené do copu, který měla přehozený přes rameno a v nich měla několik zelených kvítků. Na sobě měla dlouhé zelené šaty a oči měla smaragdově zelené. Všechno je tu zelené až mi z toho jde hlava kolem. A nějakým nevysvětlitelným způsobem mě to přitahovalo.

Elfka měla v rukách jakousi látku.

„Aris vám posílá šaty na slavnost,“ řekla a usmála se. Rozdělila mezi nás oblečení. „A teď poprosím pány, aby odešli a šli se převléct a připravit do vedlejší boudy. Deler čeká venku a odvede vás.“ Kluci se na sebe podívali a pak znovu na ni. „Dáma má mít své soukromí na přípravu,“ sjela je přísným pohledem. Na elfku byla dost legrační. Kluci bez námitek odešli.
„Promiňte, proč museli odejít?“ zeptala jsem se. Elfka mi vzala z rukou oblečení a rozložila ho na postel. Při pohledu na Mulíka se trochu zašklebila a šťouchla do něj ať zmizí z postele. Mulík neochotně zamručel a přelezl na Donnyho postel.

Paira přistoupila ke mně a párkrát mě otočila kolem dokola a prohlížela si mě bod hlavy k patě.
„Musíš se připravit a není vhodné aby na tebe koukali,“ řekla. „Jsem Paira,“ představila se mi a usmála se.

Dál jsme ani jedna nepromluvili. Paira mi pomohla obléct a vytvořila mi krásný dlouhý cop, do kterých mi dala několik bílých kvítků stejně jako měla ona. Pak vytáhla něco, co bylo podobné zrcadlu.
„Páni,“ vydechla jsem úžasem. Strašně moc mi to slušelo. Bílozelené šaty mi zvýraznily mou štíhlou postavu a dlouhé nohy. Přemýšlela jsem, jestli dostanu i nějaké boty nebo ne, ale podle Pairy jsem usoudila, že asi ne. Sama byla bosa.

„Jsi překrásná,“ řekla s úsměvem a ještě párkrát mě protočila aby si mě prohlédla. Šaty mi vlály kolem nohou a já se cítila tak nějak jinak. Svobodně, šťastně a bez starostí.

Venku se mezitím setmělo a slyšela jsem praskání dřeva. Zřejmě rozdělali oheň. „Nyní můžeme jít,“ řekla a podala mi ruku. Mulík se probral a seskočil z postele a stoupl si vedle mě. Jako nějaký ochránce. Chytla jsem se Pairy a vyšli jsme z boudy.

***
Zdravíčko 😊
Tak a je tu další kapitola. Co na ní říkáte ? Líbí se vám elfové ?

Za názory budu moc ráda 😊😊