Tajemství krystalů 3 - Krystal Ohně [DOKONČENO]

8.kapitola

Když jsem se probudila, slunce už vycházelo. Victor a jeho muži byli vzhůru. Jen my čtyři jsme se ještě váleli na zemi. No vlastně i Mulík.

Protáhla jsem své rozlámané tělo a zvedla se. Pomalu jsem šla probudit kluky a začala uklízet věci.

Když jsem byli přichystáni na cestu, vytáhla jsem mapu z batohu a podívala se jak dlouho ještě půjdeme ke Skřetí hoře. Podle mapy to byl ještě kus cesty, takže nejlepší by bylo kdybychom vyrazili okamžitě a šli celý den. Jenže byl tu malý problém, Victor. Nevěděla jsem jestli se k nám připojí nebo půjde svou vlastní cestou. Byla bych raději, kdyby si zvolil tu druhou variantu. Mísily se ve mě divné pocity ohledně Victora a zjištění, že je můj otec.

Klukům jsem řekla, že půjdeme ještě tak dva dny. Neměli žádné námitky až na jednu. Stejně jako já nechtěli aby s námi šel Victor a jeho muži. Doufali jsme, že se cestou někde odpojí a my půjdeme sami.

„Půjdeme s vámi ke Skřetí hoře, není to tam moc bezpečné,“ ozval se zničeho nic Victor. Zastavila jsem se a otočila na něj.

„Nemusíte s námi jít. Zvládneme to sami,“ napřímila jsem se. Victor na mě koukal, jak kdybych zrovna z něčeho spadla a bouchla se silně do hlavy. Chvíli jsme se dohadovali o tom jestli s námi půjdou nebo ne. Victor si stál za svým a já taky, ale nakonec jsme se dohodli, že nás doprovodí jen tam a zbytek cesty už zvládneme sami.

Když jsme se vydali na další nebezpečnou cestu doběhl mě Blaez.

„Myslíš, že je to dobrý nápad?“ zeptal se a nenápadně kývl na Victora.

„Nevím, ale snad své slovo dodrží,“ pokrčila jsem rameny a šla dál. Mulík v klidu odpočíval na mém rameni, občas jsem ucha slyšela zamlaskání. Je to zvláštní. Jak může prospat celý den.

Šli jsme přes několik vysokých skal. Na vrchu jsem se musela zastavit a rozhlédnout se kolem. Ten výhled byl nádherný.

Za námi šel v dálce vidět Les zapomnění. Při vzpomínce na něj jsem se oklepala. Před námi hodně daleko se rýsovalo něco vysokého a špičatého – Skřetí hora. Jsem zvědavá jaké to tam bude, skřety jsem nikdy neviděla. Ale nemyslím si, že budou mírumilovní.

Když jsme scházeli dolů ze skal cítila jsem, jak se zem pode mnou hýbe.

„Cítili jste to?“ otočila jsem se na ostatní a ti na mě koukali jako na blázna.

,,Co myslíš Len," ozval se Donny a rozhlížel se kolem.
,,Ale nic," mávla jsem nad tím rukou.

Postupovali jsme pomalu dolů a já to znovu ucítila. Zase to divné zachvění, něco tu je.

Když jsme všichni stáli pevně na zemi, uslyšeli jsme hrozný řev. Otočili jsme se za tím a připravili zbraně. Najednou se zpoza skály vynořila obrovská hlava nějaké příšery. Barva kůže byla tmavě modrá a chlupatá, měla dva silné špičaté rohy a čtyři oči.

Všichni jsme zůstali stát jako připevnění k zemi. Nikdo z nás se nepohl. Příšera se pokoušela přelézt přes skály a vedlo se jí to. Její mohutné tlapy zničily vše, co jí pod ně přišlo. Silné drápy se zapichovaly do země a zanechávaly tak velké stopy. Dlouhý ocaa, který se vlnil za zády příšery byl velký a mohutný.

'Musíme se odtud dostat,' šlo mi hlavou a chtěla jsem se pohnout, ale tělo mě neposlouchalo.

U ucha jsem uslyšela zamlaskání a Mulík se probral. To mě trochu probralo. Podíval se kolem dokola a když viděl tu příšeru, seskočil mi z ramene a proměnil se jako minule v tu velkou příšeru. Victor a jeho muži se zhrozili. Zastavila jsem je a řekla jim, že Mulík je hodný, že jim nic neudělá. Nezdálo se jim to, ale přeci jen poslechli.

Příšeru překvapil Mulík a začal si ho měřit pohledem. My jsme tak měli šanci utéct. Dali jsme se na útěk a za sebou uslyšeli hrozný řev. Ohlédla jsem se za sebe a viděla, jak Mulík zápasí s velkým monstrem.

,,Len, poběž," křikl na mě Mitch. Schovali jsme se do menšího lesíka, který byl kousek od nás. Stoupli jsme si pod stromy a čekali, co se bude dít. Řev po chvíli utichl. Doufala jsem, že je Mulík v pořádku.

Ještě chvíli jsme čekali a potom jsme vylezli z našeho úkrytu. Nikde nikdo nebyl. Mulík byl v nedohlednu.
,,Musíme jít, " ozval se Victor a rozhlížel se kolem sebe. Kdekoliv se mohla objevit nějaká další nepříjemnost. Rázem se prudce otočil, protože jsme všichni zaslechli praskání větviček.

,,Mulíku," vydechla jsem úlevou, když se zpod listí vynořila moje malá modrozelená příšerka. Vzala jsem ho do ruky a prohlížela ho, zda nemá nějaká zranění. Kromě malých škrabanců mu nic nebylo.

Po nějaké době jsme došli k malé vesničce. Napadlo nás, že bychom se tu schovali na noc a hned ráno vyrazili. Jelikož už jsme byli všichni unavení, zamířili jsme k bráně.

Okolo vesnice byly vysoké ostré dřevěné kůly a u velkých vrat stáli dva vysocí muži oblečeni do kožených kalhoty a vesty. Kolem pasu měli připevněný meč a tvář měli kamenou. Stoupli jsme si před ně, ale ani se na nás nepodívali.

„Ehm, zdravím,“ pozdravila jsem je, ale pořád nic. Místo mě si před ně stoupl Victor. Řekl jim něco v jiném jazyce. Nerozumněla jsem tomu a raději jsem ani nechtěla. Jeden z nich ten vyšší se na něj podíval a přikývl. Třikrát zabouchal pěstí na velká vrata a po třech vteřinách se dveře otevřeli. Pustili nás dovnitř.

***
Zdravíčko 😊
Tak je tu nová kapitola a s ní další dobrodružství 😊
Snad se vám libila. Co na ni říkáte ?