Tajemství krystalů 3 - Krystal Ohně [DOKONČENO]

6.kapitola

Došli jsme na jakýsi malý palouček. Všude byly různé rostliny. Paira sebou měla malou misku, do které začala trhat různé květy.

„Na, trhej ty žluté a zelené,“ řekla a podala mi hlubokou mísu. Začala jsem trhat rostliny, které mi ukázala. Vypadaly zvláštně. Ty žluté měly osm okěvtních lístků a uprostřed byly zbarvené do fialova a ty zelené měly jen tři lístky a uprostřed byly bílé.

Za chvilku jsme měla plnou misku rostlinek a šla za Pairou. Jen přikývla, když viděla kolik jsem toho nasbírala. Vrátily jsme se zpět do lesa.

„Co je to vlastně za rostliny?“ zeptala jsem se Pairy, když jsme vešly do jedné z boud a posadily se na měkký mech. Paira začala rostliny třídit, ale neodpověděla mi, až po chvíli.

„Na léčení, jsou to rostliny na léčení,“ odpověděla, ale zdálo se mi jakoby to nebyla pravda. Nechala jsem to být a napodobila Pairu s tříděním.

Najednou jsme uslyšely z venku jakýsi hluk. Vyšly jsme ven. Kluci ke mně přiběhli a všichni jsme pozorovali, kdo se k nám blíží. Asi deset mužů se zbraněmi. Jeden z nich mi byl povědomí. Ten, který tu skupinu vedl.

'To je ten z mého snu,' pomyslela jsem si a prohlížela si ho.

Byl vysoký a statný, na sobě měl zelené kalhoty a černé triko. U pasu měl zavěšený meč a na zádech toulec se šípy a luk. Krátké hnědé vlasy a hnědé oči, ve kterých jsem viděla jisté odhodlání. Aris k němu přistoupil.

„Co tu chcete?“ zeptal se vážně a napřímil se před onoho muže.
„Hledám tu svou dceru, vím, že tu je,“ odpověděl mu se vztyčenou hlavou.
„A kdo je ta vaše dcera?“ zeptal se Aris.

Muž se chvíli rozhlížel a jakmile mě spatřil, oči se mu rozzářily. Ukázal na mě prstem. Aris mi pokynul, abych k němu přišla. Nejistě jsem vyšla z hloučku elfů.

,,Poznáváš toho muže? Tvrdí, že jsi jeho dcera,“ zeptal se mě Aris a podíval se mi do očí. Chvíli jsme si ho prohlížela.

Poznala jsme ho, ale jen z mého snu. Zavrtěla jsem hlavou, že ne.

„Tak pak tu není, co řešit, odejděte prosím," pokynul jim Aris a otáčel se k odchodu. Na tváři měl výraz spokojenosti.

„Lauren,“ ozval se muž z mého snu a podával mi něco. „Vem si to, pak si vzpomeneš,“ zašeptal. Podával mi nějakou květinu, podobnou květinu jsem trhala s Pairou. Aris si ničeho nevšiml.

Jakmile jsem ji vzala do ruky a sevřela v pěsti, rozbolela mě hlava. Chytla jsem se za ní a málem spadla, kdyby mě něčí silné ruce nezachytily. Z očí mi tekly slzy, jak moc to bolelo.

Všechno se mi začalo vracet. Krystaly, cesta, úkol, Les Zapomnění, Victor.

Hlava mě po krátké chvilce přestala bolet a už jsem znovu stála pevně na svých nohách. V ruce jsem svírala květinu, kterou mi dal Victor. Aris si toho už všiml a v očích měl zděšení a zároveň vztek. Těkal očima na mě a na Victora, ten měl v očích pro změnu zlost.

„Co se stalo?“ zeptala jsem se a podívala se na Victora.
„To ten les, donutil tě zapomenout. Strávili jste tu několik dní,“ odpověděl Victor a podíval se na kluky. Kývla jsem na ně, aby ke mně přišli. Vyšli z hloučku elfů a přešli ke mně.

„Co se tu děje?“ zeptal se Mitch nechápavě a Victor podal každému zvlášť květinu, kterou dal před malou chvíli mě. Stalo se jim to samé. Skoro se zhroutili k zemi, kdyby je Victorovi muži nezachytili. Po chvíli jsem si všimla, že Victor a i ostatní mají na sobě připevněnou tu květinu.

„Musíme jít,“ řekl Victor rázně, ale Aris mu stoupl do cesty. Všimla jsem si, že Aris začal třepat prsty, ze kterých mu začaly létat male zelené vlnky. Za malý moment jsem ucítla menší chvění pod nohami a ze země vyletěly silné kořeny. Omotaly Victora i jeho muže kolem nohou. Stejně tak mě a kluky.

'Co se to sakra děje?' šlo mi hlavou.

„Nemůžete odejít. Jakmile vztoupíte do Lesa Zapomnění, navždy v něm zůstanete!“ křikl Aris a kořeny se začaly omotávat výš a výš. Zachvíli jsem měla omotaný i pas. Snažila jsem se z toho dostat, škubala jsem sebou. Ale nebylo mi to nic platné.

'Kdybych tu měla alespoň nějaký nůž,' zamyslela jsem se pro sebe.
Ale pak mě napadlo, že se mi na krku houpe ta hvězda.

'To je přeci jako nůž. Trochu teda.'

Sundala jsem si ji z krku pravou rukou, protože kořeny se dostávaly velikou rychlostí výš a svázaly mi levou ruku. Pokusila se hvězdou alespoň trochu rozřezat kořeny. Nic.

'Sakra!' zaklela jsem pro sebe.
'Musí tu něco být. Čím se to dá rozseknout.'

Zkoušela jsem se podívat kolem, ale kořeny stoupaly výš. Už jsem je měla skoro u prsou.
Pak jsem zaslechla, jak několik malých elfů kříčí: „Koukejte, to světlo. Jde z té boudy.“

Podívala jsem se tím směrem. Světlo mělo zelenou barvu a přibližovalo se blíž a blíž. Jeden paprsek se dotkl kořene, který mě omotával a okamžitě ustoupil.

Nakonec jsme všichni byli pohlceni zelenou září. Nic jsme neviděli. Když světlo zmizelo, nikdo z nás nebyl omotaný kořeny, za to Aris a jeho vojsko ano.

Od kru až k patám byl omotaný kořeny. Snažil se z nich vymanit, ale byla to jen ztráta času. Nechápal, co se stalo, ale to ani mi ne. Několik elfů se mu snažilo pomoct. Nikdo nás nesledoval, rychle jsme běželi pro naše věci do boudy.

Všimla jsem si, že z mého batohu jde ta zelená záře, která se objevila před malou chvíli venku. Šla z té krabičky, kde jsem měla schované krystaly. Že by nám pomohly? Prozatím jsem to nechala být, popadli jsme batohy a vyběhli z boudy a i z lesa. Victor a jeho muži běželi za námi.

***
Zdravíčko 😊
Tak je tu další kapitola, co na ní říkáte ?