Tajemství krystalů 3 - Krystal Ohně [DOKONČENO]

9.kapitola

Vešli jsme dovnitř a zastavili se hned za obrovskou dřevěnou bránou, kterou za námi okamžitě zavřely. Kolem nás běhalo několik dětí a hrály si.

Před námi se rozprostíral malý trh. Ovoce, zelenina, maso a další.

„Běžte do toho domu,“ ukázal nám na dům jeden ze strážných, který se netvářil moc nadšeně. Na jeho pokyn jsme se vydali do menšího domku za tržištěm. Když jsme procházeli kolem stánku s nejrůznějším jídlem, zbíhaly se mi sliny.

Vesnička se zdála být mírumilovná a poměrně dost velká.

Stáli jsme před domem, do kterého nás poslal strážný. Vyšli jsme tři male dřevěné schůdky a odrhnuly bílý závěs, který bránil výhledu zvenčí. Bylo to tu pěkně zařízené. Uprostřed místnosti velký dřevěný stůl a kolem něj několik židlí. Další menší stolek u okna v rohu a na něm několik bylinek. Za stolem seděla postarší štíhlá žena. Měla rudé dlouhé vlnité vlasy a smaragdově zelené oči. Na sobě měla bílou košili a přes ní černou koženou krátkou vestu. Kalhoty měla tmavě zelené. Když nás spatřila na tváři se jí vykouzlil úsměv a přešla k nám.

„Vítejte, jsem ráda, že vás opět vidím Victore,“ řekla a objala ho. Victor ji objetí vrátil s úsměvem na tváři.
„I já vás Tero.“
„Vidím, že nám vedete hosty. To samozřejmě nevadí, místa je tu více než dost. Ale povězte mi, co vás k nám přivádí?“ zeptala se Victora a mezitím si nás všechny s úsměvem prohlédla.

Když se podívala na mě, skočila pohledem okamžitě na Victora a zpět.

„Jdeme z Lesa Zapomnění a pomáháme našim přátelům s jedním úkolem,“ podíval se na nás a kývl.
„Les Zapomnění je nebezpečné místo, doufám, že jste se tam moc dlouho nezdrželi,“ svraštila čelo.

Chvíli si takhle ještě mezi sebou povídali a potom se zeptala na naše jména. Victor nás všechny představil. Tera kývla na jednoho ze strážců, aby nás odvedl do našich příbytků na těch pár dní, co se tu prý zdržíme. Nechtěla jsem tu strávit víc jak dva dny. Skřetí hora je pořád ještě daleko.

S kluky jsme vešli do našeho příbytku. Čtyři postele s malou mezerou vedle sebe. Jeden velký stůl u okna a další čtyři židle. Byla tu i menší umývárna ve vedlejší místnosti.

Odložili jsme si naše věci do kouta a čekali, co se bude dít. Za několik málo minut přišla Tera.

„Doufám, že se vám tu líbí,“ řekla a ukázala rukou na příbytek.

„Jo, ehm líbí děkujeme,“ odpověděla jsem trochu koktavě. Tera si mě a přimhouřenými oči prohlížela od hlavy až k patě. Čekala jsem, že řekne něco v tom smyslu jestli jsem Victorovo něco, ale nic takového neřekla.

„Přidáte se k nám na oběd? Máme tu menší specialitku,“ usmála se. Kluci okamžitě přikyvovali, jak by taky ne. Jsou to velcí labužníci. I já jsem s pozváním souhlasila. V žaludku mi kručelo už nejmíň tři hodiny. Nechala nám několik minut na přípravu.

Všichni jsme se stihli opláchnout i když voda byla trochu vlažná, ale i to stačilo. Oblékli jsme se do poměrně čistého oblečení a šli do domku, ve kterém jsme byli při našem příchodu.

Když jsme vešli dovnitř, velký dřevěný stůl byl už prostřen. Bílý velký ubrus, talíře, příbory a sklenice byly důkladně vyčišteny a perfekteně připraveny. Z dálky jsem cítila úžasnou vůni jakého si masa.

„Jsem ráda, že jste dorazili. Prosím,“ pokynula nám s úsměvem Tera, abychom se posadili. Mé místo bylo vedle ní a kluci po mém boku. Victor seděl naproti mně a vedle něho jeho muži. Byli tu ještě další lidé. Během několika minut se nám servírovalo jídlo na stůl. Přede mnou se objevil velký kus tmavého masa a jakási kaše. Všichni se dali do jídla.

„Tak Lauren, pověz, kam teď máte namířeno?“ zeptala se mezi sousty Tera a usmála se. Nevěděla jsem jestli to mám říct, ale nakonec jsem usoudila, že když to ví Victor stejně by jí to jednou řekl.

„Hledáme Krystaly,“ odpověděla jsem a rázem bylo ticho a všechny pohledy směřovaly na mě.

„Krystaly?“
„Ano,“ přikývla jsem.
„A kolik jich máte?“
„Zatím dva,“  bylo mi divné, že se tolik ptá.

Když jsme dojedli to skvělé jídlo, s kluky jsme se odebrali do našeho příbytku. Blaez a Donny okamžitě usnuli. Nechápu to, spí pořád. Dokonce i Mulík se uvelebil vedle mě na mém polštáři a spokojeně oddechoval.

Mitch byl venku a začal si povídat s několika kluky v jeho věku.

Najednou jsem uslyšela zvláštní zvuk. Zvedla jsem se na lokty a zaposlouchala se odkud to jde. Dlouhou dobu nic nebylo, už jsem si chtěla lehnout, ale znovu jsem to slyšela. Šlo to z mého batohu. Vstala jsem a šla se podívat, co to je. Podivné světlo vycházelo ze škvírky krabičky. Otevřela jsem ji a světlo ozářilo celou místnost.

A najednou byla tma.

***
Zdravíčko 😊
Je tu další kapitola.
Jak se vám zamlouvá Tera ?
A proč krystaly začaly opět zářit ?
Budu ráda za názory 😜