Tajemství krystalů 3 - Krystal Ohně [DOKONČENO]

5.kapitola

Venku už byla tma, na nebi jsem zahlédla někdy nějakou tu hvězdu, ale přes mohutné koruny stromu jich šlo vidět málo.

Kolem ohně tancovalo pár malých elfů. Někteří zas seděli na dřevěných kládách a pochutnávali si na svém jídle. Někteří zpívali zvláštní melodické písničky, bylo to úžasné. A nevím, jak to udělali, ale na stromech byly světílka.

'Asi světlušky,' pomyslela jsem si.

S Pairou jsme stáli před boudou a čekali. Nevěděla jsem na co, ale po chvíli jsem to zjistila. Čekali jsme na kluky a na Arise. Musela jsem vydechnout úžasem, jak jim to slušelo.

Všichni měli stejné oblečení, ale přeci jen, každý v něm vypadal trochu jinak. Měli na sobě zelené kalhoty a bílé košile, které měli od krku k hrudi rozparek. Paira mě k nim odvedla.

„Páni,“ vydechl Blaez, když mě viděl. „Sluší ti to.“
„Děkuju,“ začervenala jsem se a sklopila oči.

Paira a Aris nás doprovodili k ohni. Posadili jsme se na jednu volnou kládu, která byla porostlá měkkým mechem. Pár dětí k nám přiběhlo a dali nám nějaké jídlo. Vypadalo to jako nějaké ovoce, šišáté a žluté. Zakousla jsem se do toho a během vteřiny jsem si brala další. Bylo to výborné. Sladká, ale i trochu kyselá chuť.

Najednou začala Paira a Aris společně zpívat. Krásnou melodickou pomalou píseň. Elfové se pomalu kývali ze strany na stranu a postupně se přidávali. Za chvíli zpívali skoro všichni kromě nás čtyř.

Rozhlížela jsem se kolem na ty šťastné tváře a musela jsem uznat, že boje tu nádherně. Líbilo se mi tu. Nechtěla jsem odtud pryč. Bylo mi tu krásně a myslím, že i klukům podle jejich výrazu ve tváři.
Slavnost byla v plném proudu a všichni tančili. Dokonce i já. Kluci se také zapojili. Cítila jsem se tak volně a nic mě netrápilo.

Lehnout jsme si šli pozdě večer. Vešli jsme do boudy, která byla určená pro nás, na posteli ležel Mulík a spokojeně oddechoval. Všichni jsme únavou spadli do postele.
„Víte, že bych tu rád zůstal,“ slyšela jsem Mitche.
„Jo, to já taky, ale zdá se mi jako by jsme tu neměli být. Že by jsme měli jít pryč a za něčím. Jen si nemůžu vzpomenout za čím,“ řekla jsem. Kluci měli stejný pocit, ale nechali jsme to být. Během několika minut jsme usnuli.

Byla jsem znovu u toho vodopádu jako minule. S rozdílem, že tu bylo nějak moc temno. Seděla jsem na té lavici a rozhlížela se kolem, co se tu děje. Nikde ani noha. Foukal lehký studený vítr a voda, která padala ze skal měla ohlušující zvuk. Jako by se něco dělo a příroda o tom věděla.

Najednou jsem zaslechla něco za sebou. Prudce jsem se otočila a k mému překvapení tam stál nějaký muž.
„Lauren,“ řekl. Připadal mi povědomí, ale odkud zná mé jméno. Nechápavě jsem se na něj podívala.
„Kdo jste?“ zeptala jsem se.
„Jsem Victor, Lauren. Musíš rychle pryč,“ řekl starostlivým tónem v hlase.
„Proč? Jsem na úžasném místě, nechce se mi pryč. Proč bych měla?“ zeptala jsem se a otočila se zpátky k vodopádu. Victor, jak se mi představil si sedl vedle mě a vzal mě za ruku. Podívala jsem se na něj a v očích měl strach a smutek.
„Jsi v Lese zapomnění. Musíš pro magické krystaly, vzpomínáš?“

Věděla jsem, že jsem v lese. Zas takový blázen nejsem.

„Pro jaké krystaly?“ zněla moje otázka. Nevěděla jsem, co po mě ten muž chce.
„Podívej se do své ruky,“ kývl hlavou směrem do mého klína. V rukou jsem začala něco cítit. Rozevřela jsem pěst a v ní jsem držela dva krystaly spojené k sobě.

„Krystal Země a Vzduchu jsi už našla,“ a ukázal na ně. „Teď musíš najít Krystal Ohně, musíš se vzpamatovat Lauren. Musíš odtud pryč nebo se ztratíš a zapomeneš na všechno a na všechny.“

Chvíli jsem na něj nevěřícně koukala. Pak jsem si uvědomila, že jsem měla takový pocit, že bych měla jít pryč, ale okamžitě jsem tu myšlenku zahodila. Vždyť s elfy jsem se cítila bezpečně a krásně.

„Musíš si vzpomenout Lauren, musíš odejít. Já ti teď nemůžu pomoct, ale už se k vám pomalu blížím,“ řekl a rázem zmizel.
„Co to bylo?“ zeptala jsem se sama sebe nahlas. Zkoušela jsem si vzpomenout. Kde jsme byli předtím než jsme přišli do lesa?

Probudila jsem se, když zrovna svítalo. Ten sen byl divný. Ale ten muž mi byl povědomí a jako bych se s ním už někde viděla. Cítila jsem k němu jakýsi vztah, ale nevěděla jsem, co to bylo. Prozatím jsem to nechala být i když se mi to příčilo.

Vstala jsem a převlékla se do oblečení, které nám nejspíše Paira přinesla, když jsme spali. Oblékla jsem na sebe hnědé kalhoty a zelenou košili. Vyšla jsem z boudy, ale nevěděla jsem vůbec, kam bych mohla jít.

„Jsem rád, že jste už vzhůru Lauren,“ slyšela jsem za sebou hlas až jsem sebou leknutím škubla. Otočila jsem se a uviděla Pairu.
„Dobré ráno, vyděsila jsi mě, " pokusila jsem se o úsměv.
„Dneska budeš jenom se mnou. S něčím mi pomůžeš,“ řekla a kývla hlavou, ať jdu za ní.

***
Zdravíčko 😊
Tak je tu další kapitola. Jak se líbila ?
Co myslíte, vzpomene si Lauren, že je na výpravě za tajemnými krystaly? Nebo zůstane s elfy v Lese zapomnění ?
A co ma Paira za lubem ?

Budu ráda za názory 😊😊😘