Tajemství krystalů 3 - Krystal Ohně [DOKONČENO]

11.kapitola

Vedle mě na posteli seděl Victor. Kluci stáli u mojí postele a Tera seděla na židli u stolu. Měla jsem trochu pootevřené oči, takže jsem na Victorovi viděla, že se strachuje. Trochu jsem sebou škubla a Victor zvedl hlavu.

„Co se stalo?" můj hlas zněl přiškrceně.

„Lauren, jsi v pořádku?" Victor vyskočil a klekl si k posteli. Měl o mě strach, vážně strach. Lehce jsem přikývla. „Měl jsem o tebe strach," potvrdil mou domněnku a pohladil mě po vlasech jako malé dítě, kterému se zrovna zdála noční můra.

Nemotorně jsem se posadila na postel a všichni se mě okamžitě ptali, co se stalo. Všechno jsem jim do nejmenšího detailu převyprávěla víceméně bez nadechnutí. Kluci na mě koukali, jako kdybych z něčeho spadla a silně se bouchla do hlavy, ale Victor s Terou věděli o čem mluvím.

Od Victora jsem se dozvěděla, že se s nimi už jednou setkal. A měli mezi sebou uzavřenou dohodu, že krystaly každý rok schová na jiné místo. Aby byli v bezpečí a aby je někdo nemohl najít a nevyužil je ve svůj prospěch.

Po chvilce Tera a kluci odešli, zůstali jsme s Victorem sami. Seděli jsme naproti sobě, ale ani jeden z nás nepromluvil.

„Nepůjdeme se projít?" prolomil to ticho až jsem skoro nadskočila leknutím, mlčky jsem přikývla.

Vyšli jsme z chatrče a zamířili kamsi za vesnici. Celou cestu jsme šli beze slov. Došli jsme k malému jezírku, kolem kterého rostlo vysoké zelené kapradí a kameny byly rozházeny kolem. Sluneční paprsky, které zářily skrze několik stromů, ozařovaly pronikavě modrou hladinu, na které bylo několik bílých leknínů. Bylo to kouzelné.

„Co to je za místo?" zeptala jsem se zvědavě. Victor se usmál, posadil se na zem kousek od jezírka.

„Tohle je magické jezírko. Říká se, že když se do něj podíváš uvidíš, to co ti nejvíce chybí. Zkus to," pobídl mě a oba jsme se naklonili nad jezírko. Chvíli jsem koukala jen tak do prázdna, ale nic jsem neviděla.

„Nic nevidím," řekla jsem trochu smutně.

„Musíš se soustředit," popostrčil mě. Znovu jsem se podívala do jezírka, viděla jsem svůj a Victorův trochu rozmazaný odraz. V zápětí se ten můj rozplynul a já byla pohlcená obrazem, který se objevil. Zahlédla jsem řeku, která mi byla velmi povědomá. Chodila jsem k ní jako malá holčička. Zahlédla jsem nějakou ženskou postavu.

,,Mami?" zašeptala jsem.

Vedle ní se objevil mladý muž. Když se jeho tvář otočila na mě, připomínal mi Victora. Jo byl to Victor. Všimla jsem si, že spolu tančí. A najednou tam nemotorně přiběhlo mé malé tříleté já. Začala jsem kolem nich tancovat.

'Tohle se vážně stalo nebo je to jen v mojí hlavě?' myslela jsem si. Protože si nepamatuju, že bych takhle kolem nich tancovala. Ale vypadali jsme všichni šťastně. Viděla jsem, jak se všichni smějeme. Victor mě vzal po chvilce do náruče a dal mi pusu do mých hnědých vlásků. Zaculila jsem se tím dětským úsměvem.

Cítila jsem, jak mi po tvářích stékají slzy. Odvrátila jsem pohled od jezírka a setřela si několik slz, co se kutálely po mé tváři. Cítila jsem něčí ruku na té mé. Zvedla jsem zrak a viděla Victora. Usmíval se na mě a v očích měl také slzy. Z nějakého nepochopitelného důvodu jsem se v něm tu chvíli viděla.

Nevím, kde se to ve mně vzalo, ale rychle jsem ho objala a začala ještě víc brečet. Utěšoval mě, hladil mě po vlasech a šeptal mi, že všechno bude v pořádku. Po chvíli jsem se od něj odtáhla a utřela si další potok slz, které se dostaly na povrch.

„Jaká vlastně byla?" zeptala jsem se po chvíli, co jsem se uklidnila. Victor se na mě nechápavě podíval, ale hned mu došlo, na koho jsem se ptala. Usmál se a zdálo se, že vzpomíná.

„Především byla krásná, jako ty. Měla dlouhé hnědé vlasy a hnědé oči, do kterých jsem se mohl koukat dnem co dnem. Pořád se smála. A když jsi se narodila ty, nespustila tě ani na minutku z očí. Chtěla pro tebe jen to nejlepší. Každou noc ti vyprávěla nějaké příběhy a i když jsi usnula v polovině vyprávění, stejně ho dovyprávěla až do konce. Kolikrát u tebe jen tak seděla a hladila tě po vlasech."

Všimla jsem si, že se mu lesknou oči.

'Miloval ji. Opravdu ji miloval,'  říkala jsem si pro sebe.

„Já, ehm.. chtěla bych se omluvit," vykoktala jsem po chvíli ticha. Victor se na mě překvapeně podíval.

„Za co? Nemáš důvod se mi omlouvat Lauren," řekl s úsměvem.

„Ale jo mám. Kdybych věděla všechno, tak se z tohohle nemuselo nic stát. Od malička mi tvrdí, jak si zlý a jak tě mám nenávidět, že si zabil matku. A přitom bych měla nenávidět jeho," vyprskla jsem poslední slovo jako by to byl nějaký jed, nemohla jsem říct ani jeho jméno. Začala jsem ho nenávidět a Victora mít ráda. I když mi to někdy přišlo nelogické.

Po několika hodinách povídání o všem, co se stalo a co se ještě stane jsme vstali a odešli zpět do vesnice. Ani jsem si neuvědomila, že se stmívá.

Když jsme došli do vesnice, čekala na nás Tera s kluky.

***

Zdravíčko :) 

Je tu další kapitola, doufám, že se vám líbila. 

Opět jsme se koukli trochu do minulosti Lauren. Co si o tom myslíte ? :)