Stella Holmes

Prolog

"Mycrofte, Mycrofte!" Volala na svůj věk vysoká Stella Holmes, která právě vydýchávala předchozí událost. "Co se děje Stello?" Zeptal se její starostlivý, o pět let starší, jí milovaný, bratr. "Už zase se to stalo?" Otázal se smutně. "Malá" plavovlasá černovláska svěsila hlavu a zabodla pohled do země. "Ano"Odpověděla po delší době. To už přiběhla osmiletá Euros ke své pětileté sestřičce. "Půjdem se napít ano?" Usmála se. Stella přikývla a chytla se sestřiny nabýzené ruky. Pomalu odcházeli z rozlehlé zahrady. Jejich bratr je s povzdechem sledoval, poté se vydal za svým šesti letým bratrem Sherlockem, který jako vždy vysedával u falešných náhrobků na druhé straně zahrady.

"Chceš vodu nebo ..." "Vodu, prosím" Skočila jí do řeči sestřička postávající u kuchyňské linky vedle Euros. Euros podala Stelle sklenici s vodou, nechala jí napít a poté se zeptala. "Co si viděla tentokrát?" Stella nejistě odpověděla, bála se budoucnosti, tím hůř, když jí viděla. Mycroft, Sherlock a dokonce i Euros měli deduktivní myšlení, tak proč zrovna ona musela být jiná? Je to dar, ale ona ho nikdy nechtěla. Prostě ho má, a musí mít. "Viděla jsem, jak se Mycroft hádá se Sherlockem, Sherlock potom odběhne do pokoje a zamkne se. Nebude tam nikoho chtít pustit" Na pětileté dítě měla mimořádnou slovní zásobu a uměla plynule mluvit. Vždy byla vyzrálejší než ostatní děti v jejím věku, jak myšlenkami, školou či úhly pohledu nebo i výškou.

"Ty víš co jdu udělat." Prohlásila s kamennou tváří, Euros se na ní jen klidně usmála a potom se každá vydala svou cestou. Euros na půdu protřídit si myšlenky a Stella do Sherlockova pokoje ve druhém patře, i přes to, že ji tam neuvidí rád. Usadila se do nejtmavšího koutu pokoje, do tureckého sedu, ruce si dala na kolena a poté už jen vyčkávala.

Najednou se rozlétly dveře pokoje a v nich stál uřícený Sherlock. Zabouchl dveře, zamknul a svalil se na postel, stále nevnímajíc svou nepovšimnutou sestru v rohu pokoje. Tichý vzlik se roznesl pokojem. Sherlockova o rok mladší sestra potichu usedla na kraj postele. "To bude dobré, zase se usmíříte, neboj." Chlácholila ho. Trhl sebou. Usadil se "Co chceš?!" Vyštěkl. "Nenechat tě samotného, protože by jsi  dělal hlouposti." Pronesla s klidem v duši. Věděla, že jí bratr seřve a vyhodí z pokoje. "A to proč?" Zeptal se hlasitě. "Kdybych tu nebyla neměl by ses na kom vyřvat. Potom by jsi to v sobě dusil, až bys jednoho dne vybouchl úplně a neudržel se."

Zarazil se. Ukázal na dveře, čímž dal Stelle signál, aby odešla. U dveří se zastavila, nenápadně vzala klíč a obličejem jí projel náznak smutku. "Sherlocku" Zašeptala aby to její bratr slyšel. Ten se ušklíbl a otočil zády. Pětiletá holčička si povzdechla a vydala se za svým druhým bratrem zpět na zahradu. Věděla, že její jediná sestra bude ted' chtít klid.

Se smutným obličejem dívenka předstoupila před Mycrofta. Nerada ukazovala emoce a když už je ukázala, tak to muselo být. Emoce pro ni byla jen další zátěž. Mycroft se zděsil nad sestřiným obličejem. "Co se stalo?" Objal jí. "Že se vůbec ptáš, vždyť víš." Vyhla se odpovědi Stella. Objetí mu oplatila. "Sherlock. Jako vždy?" Stiskl ji v objetí víc, když přikývla.

Náhle se odtáhla "máš babu" a s úsměvem utíkala pryč. "Jen počkej!" Rozeběhl se Mycroft za svou povedenou sestřičkou.

Oba běhali po zahradě, jako malé děti. Ale co? Vždyť jimi jsou.

Prozatím...

.

.

.

∆•Zaira•∆