Stella Holmes

4. Část

Stella:

Zabouchly se za mnou dveře, až jsem úlekem nadskočila. Hlasitě jsem si oddechla. "Tady má někdo nečisté svědomí." Otočila jsem se směrem k Mycovi. "Copak Mycu, že by jsi si našel čas na svoji milovanou sestřičku?" Zašklebila jsem se. "Přišla jsi o dvě hodiny později, než obvykle chodíš." "Hmm.." Sundala jsem si kabát a zula boty. "Stalo se něco?" "A mělo by?" Pohlédla jsem mu do očí. Jsem jen o trochu menší než on. Zazvonil mi mobil na znamení zprávy.

"Myslím, že už půjdu spát, přece jen, přišla jsem o dvě hodiny později." Usmála jsem se nevinně. "Telefon."  Můj úsměv se předělal na škleb. Vyndala jsem a podala mu požadovanou věc. "Kód a pěti místný, zajímavé." Něco zkoušel naťukat. Potom jsem slyšela zvuk zamítnutí. "Mycrofte, nějak nejsi ve formě." Poznamenala jsem, vytrhla mu mobil z ruky a utíkala do svého pokoje.

Skácela jsem se unaveně na postel. Odemknu mobil a kouknu na zprávu.

O půlnoci před Big Benem -JM

A to si myslí, že tam půjdu? Jasně, že jo! Vždyť je to Jim Moriarty!

Ale na chvíli si pospim. Mám ještě čtyři hodiny.

- - -

Oblékla jsem se do černých legín a košile též barvy, přez to černý kabát a na hlavu černou čepici. A nesmím zapomenout na černé kanady. Připadala jsem si, jako když jdu vykrást banku. No nic. Svázala jsem dohromady několik šál, a tím si udělala lano. Spustila jsem ho z okna, a konec, který jsem držela jsem uvázala kolem nohy postele.

Pomalu jsem slézala po šátcích, až do jejich konce. Po opatrném seskočení jsem šátky silou stáhla a urovnala je za okno, kde nebyly vidět. Byla jsem na altánku a od země mě dělilo jedno patro. To by nebyl takový problém, jenže v obýváku je velké okno, přes které jde na altánek vidět. Mycroft by ještě měl být v obýváku, protože se svítí. Sakra. Je hodně všímavý, může mě zahlédnout. Moc velké riziko. Opatrně jsem nahlédla z poza okna. Sedí v křesle zády ke mně a kouká na nějaký film. Co teť? Leda, že bych vyhodila proud, a to mi dá pár vteřin, než se nahodí záložní systém. Přešla jsem k hlavnímu přívodu, mám jediné štěstí, že je to daleko jen na natažení ruky do výše.

"Tři, dva, jedna ..." Odpočítávala jsem potichu. "Teď!" S tím jsem pohnula páčkou. Rychle jsem přeběhla na kraj střechy altánku. Fajn, budu muset skočit. Dva kroky do zadu, rozeběh a skok! Lehce jsem dopadla na obě dvě nohy. Nenápadně jsem šla přez zahradu k bráně, kterou jsem následně přelezla.

- - -

Na místo jsem se dostala dvě minuty, před dobou určenou. Času dost, ne? "Stella Holmes." Ozvalo se nedaleko ode mě. "Sestra." Teť se ten hlas ozval blíž. Otočila jsem se a tam stál on. Jim Moriarty. Díky mé výšce je mi pod bradu. Jen jsem se nad tím pousmála. "Proč pak jsme se musely setkat v tak pozdní hodinu?" Zeptala jsem se. "Měl jsem práci." Kroužil okolo mě jako, šelma okolo své kořisti. "A proč jste mě chtěl vidět?" Jim se usmál. Nechápala jsem proč. Je tu lidu prázdno, na jaké straně Big Benu to vlastně jsme? "Doslechl jsem se, že jsi na mé straně." Zastavil se. "Ne, já jsem na své straně." Pohlédla jsem mu do očí. "V tom příadě se já přidám na tvou stranu." "Proč?" Nechápala jsem. "Protože by se to mohlo hodit."

Nadechovala jsem se na odpověď, ale najednou jsem měla před očima tmu. Ne ne ne ne neeee, teť né prosím. Padla jsem na kolena pod návalem bolesti. Už je pozdě.

Najednou jsem se objevila u vchodu na střechu nemocnice sv. Bartoloměje. Potichu jsem otevřela dveře. Ozvalo se zahození telefonu. Jim ležel na zemi s odstřeleným mozkem. Vzhlédla jsem na okraj střechy, ale tam už nikdo nestál. Šla jsem blíž a shlédla dolů. Ta postava je Sherlock. Padal na něco modrého. Zahlédl mě. Sakra.

Ucítila jsem pod sebou ledovou zem. Otevřela jsem oči. Nademnou stál Jim a měřil si mě pohledem. Pomohl mi na nohy. "Co se ti stalo, to jsi omdlela? Ležela jsi takhle..." Koukl se na hodinky. "Třičtvrtě hodiny." "Ty si chceš vystřelit mozek z hlavy?" Nevydržela jsem to. "Já se ptal první." "A já druhá." Řekla jsem klidně "Proč bych to měl říkat?" "A proč já?" "Je to zařízené, neboj se o mě." Usmál se znovu. Má krásný úsměv. "Proč bych se měla bát o kriminálního poradce?" "Plastické operace v dnešní době dokáží hodně. Tak co to teť bylo? A jak jsi se dozvěděla o mém plánu?" "Předpovídám budoucnost." Pověděla jsem jakoby nic. Stejnak mi to nebude věřit. "Nesmysl." Já to říkala"Já věděla, že mi nebudeš věřit." Dívala jsem se do dálky. "Věřím, ale je nemožné, aby někdo předpovídal budoucnost." "To jsem celá já."  Zazubila jsem se.

.

.

.

∆•Zaira•∆