Stella Holmes

9. Část

Hned jsem usla, jenže jsem se neobjevila v říši snů. Bylo to jako vize, akorát, jinak..

Otevřela jsem oči. To už je ráno? Počkat.. Já usla ráno. Dezorientovaně jsem se porozhlédla po pokoji, který mi náležel. Hned mi došlo kde jsem. Ale jak? Kdy?Co-tu-sakra-dělám? Ocitla jsem se ve svém pokoji v Mycroftově domě. Přešla jsem k zrcadlu. Ale tam jsem nebyla vidět. Co to-? Koukla jsem se na svoje ruce. Průhledné? Sakra tohle je zmatený.. Co tady dělám a proč jsem průhledná? "Klid Stello to bude v pohově, je to jen, jen sen, ale moc živej sen!" Mumlala jsem si pro sebe uklidňující slova a snažila se ukidnit. No, moc mi to nešlo. Za okny vycházelo slunce, což bylo, hned druhá nejdivnější věc.

Najednou jsem uslyšela kroky. Schovávat jsem se nemusela, když nejsem vidět ani v zrcadle. Do pokoje vkročil Mycroft. Teť jsem v hlavě měla samé otazníky. Fajn celý tohle je na hlavu. Porozhlédl se po pokoji, který už jen od pohledu napovídal tomu, že jsem utekla. Posadil se na mou bývalou postel, zavřel oči a složil si hlavu do dlaní. Srovnal ruce do stříšky a hluboce přemýšlel. Teď jsem pocítila osten viny. On pro mě vždy chtěl jen to nejlepší a já mu uteču. Dotkla jsem se jeho ramene. Polekaně sebou ucukl a podíval se někam zkrz mě. Takže můžu hýbat s věcmi, no uf! Už jsem se lekla, že jsem duch a má ruka jen projde.

Poodešla jsem ke stolu vzala papír, propisku a napsala krátký vzkaz.

Neboj se o mě -SMH

Pousmála jsem se nad svým prostředním jménem. Pořád koukal někam na sebe. Přešla jsem k oknu a ze všech sil se soustředila na to, abych odsud vypadla.

Prudce jsem se posadila a začala lampat po dechu. Probudila jsem se na sedačce, přesně jak jsem usla. Přišlo mi to jako hodiny a ono je teprve půl jedenáctý. Půl hodina?
Bolela mě hlava, a to brutálně! Je tohle vůbec možný? Ptala jsem se sama sebe pořád dokola. Vyšla jsem vstříc kuchyni a tam si nalila vodu do skleničky. Vize o budoucnosti, působení jako duch.. Co bude příště? Schopnost létat? Jen to ne. Já se o tohle nežádala, tak proč? Proč já?

Měla jsem nutkání svěřit se. Prvně jsem se převlékla do úzkých modrých džín a černého trika s dlouhým rukávem a potiskem. Uslyšela jsem hudbu. Vydala jsem se za ní. Hudba mě přivedla až ke schodišti, které vedlo dolů. Sešla jsem schody a dole na mě čekalo překvapení v podobě osvýceného velkého bazénu a posilovny. "Tak jsi mě našla." Zasmál se Sebastien s Jimem. Pousmála jsem se.

"Jimme?" "Hm?" Dal najevo, že poslouchá a obejmul Sebastiena okolo pasu. "Je možné cestovat prostorem?" Optala jsem se na otázku co mě svědila na jazyku už nějakou tu dobu. Vykulil oči a lehce pootevřel ústa. "Neříkej mi, že-že..." Zakoktal se. Jen jsem zakývala hlavou na znamení souhlasu. Spustil ruku ze Sebastiena a přešel ke mně blíž. Chytl můj obličej do svých rukou. "Jak?" Zeptal se zcela vážně. "Nevím, ale napsala jsem vzkaz, který byl vidět. Byla jsem průsvitná a-ale dotknout jsem se mohla čehokoliv." Mluvila jsem páté přes deváté. Obejmul mě na znamení klidu. "Klid, to se vyřeší, zjistíme o co jde." Hladil mě po vlasech a sjížděl až na moje záda.

Po chvílí se odlepil a nenápadně ukázal na Sebastiena, který tuhle situaci vůbec nechápal. "Vysvětli mu to ty, já si jdu pro plavky. Navíc, od tebe to líp pochopí." Usmála jsem se. A jak jsem řekla, tak jsem udělala.

Oblékla jsem si své milované bílé plavky a vydala se na cestu zpět s županem v ruce. Zrovna se objímali. Neušetřila jsem je od svého uculení. Rozeběhla jsem se a skočila šipku do bazénu. Odrazila jsem se od dna a vykoukla nahoru. Jejda asi to bylo moc, protože voda byla až u nich a hlavně na nich. Začala jsem se hlasitě smát, později se připojily.

Problémy jsem odsunula na jindy.
.

.

.

∆•Zaira•∆