Stella Holmes

6.Část

Hned jak jsem dorazila domů jsem si začala balit věci.

Oblečení, hygiena, deník a ostatní důležité věci jsem nastrkala do kufru.

Pomalu se začínalo rozednívat. Převlékla jsem se znovu do černého, hodila kufr na střechu, a potom jsem se vyhoupla já za pomoci parapetu. Vzala si vrtulník a rozlétlase k Euros. Letěla jsem známou cestou, pro tentokrát sama.

Zaparkovala jsem vrtulník a rozeběhla se sprintem k Euros. Ta už byla dávno vzhůru. "Co ty tady tak brzy?" Zeptala se, a přitom moc dobře věděla. "Vždyť víš." Jen tak tak jsem udržela slzy. Budu pryč, bůh ví jak dlouho a neuvidím svou milovanou sestřičku. Doběhla jsem k ní a pevně ji objala. Objetí mi oplatila. "Zvládneš to tu sama?" "Budu muset, ale nedělěj si starosti." Zakroutila hlavou u odtáhnutí se z objetí. "Hlavně se o Něj postarej." "A ty se postarej o sebe, prosím." Usmála jsem se prosebně. "Jistě." "A vzkaž Mycovi, ať se o mě nebojí. Já už musím." Znovu jsem sestru objala. Tentokrát naposledy. Se slzami v očích jsem se odtáhla. "Budeš mi chybět." Vzlykla jsem. "A ty mně." Ach ti sociopati. Odtáhla jsem se od Euros a pohlédla do jejích skleněnek. Přešla jsem k výtahu a v duchu si říkala: Neotáčej se, neotáčej se..

Přiběhla jsem ke kraji útesu a čekala. Jimm mi nedal přesné informace, řekl jen, aby jsem zůstala na místě, že si pro mě někdo příjde. Z dálky jsem uviděla blonďaté vlasy. Byl to muž, pravý opak Jimma. S jeho již zmiňovanými blond vlasy si pohrával vánek, svou výškou se mohl rovnat Mycroftovi, jeho tvář zdobily čerstvé, malé škrábance. Všimla jsem si, díky jeho lehce opálené kůži, odlouhlé jizvy záhnoucí se od koutku oka, až středu tváře. Na pocitu nebezpečnosti dodávali i sluneční brýle, které mi vadily ve výhledu do jeho očí. Mířil si to rovnou ke mě, což jsem nechápala.

"Stella?" Zeptal se jeho mužským hlasem. Byla jsem jako němá. Přišlo mi nadmíru podivné proč šel zromna kě mně, tak jsem se zmohla jen na souhlasné pokývání hlavy. Ani jsem se nenadála a už jsem vysela přes jeho svalnaté rameno dolů, jako nějaký pytel brmbor. Automatiky jsem vyjekla a bouchla ho ho zad. "Úchyle!" Zapískala jsem. "Stačí Sebastiene nebo Sebbe." Odpověděl s lehkým smíchem v hlase. "To není moc k smíchu." Poznamenala jsem podrážděně, ale přestala do něj bušit. "Poslal mě pro tebe." Řekl suše. "Kdo?" "No On." Dal důraz na On, takže Jimm. "Proč jsi vlastně svolila?" Zeptal se. Moc dobře jsem věděla co myslí. "Víte pane Sebastiene, chtěla jsem jen trochu volnosti, není moc příjemné, když vám za zády stojí váš nejstarší bratr." Pověděla jsem už smířeně a vyrovnaně.

"Neboj se hvězdičko, volnosti budeš mít až až." Zasmál se a plácl mě přes zadek.
.

.

.

∆•Zaira•∆