Stella Holmes

8. Část

První noc strávená tady byla v pořádku. Jen mi vrtá hlavou, že jsem už dlouho neměla žádnou vizi. Neco se blíží, něco velkého... Ale to teť stranou.

Vydala jsem se do kuchyně, odkud se linula překrásná vůně. Přešla jsem z obýváku do kuchyně, kde se mi oběvil obrázek Jimma objímajícího Sebastiena, který něco kuchtil, zezadu. "Jste spolu sladký." Oznámila jsem jim. Po menším infarktu se na mě otočili, až tehdy jsem si uvědomila, že mám na sobě jen pokolena dlouhé Mycovo modré triko. Nevim jak se objevilo v mojem kufru, ale na spaní je pohodlný. Začala jsem si nervózně žmoulat ono triko. "Pardón.." Omluvila jsem si jim, když si mě prohlíželi. "Chceš míchaná?" Optal se Sebastien. "Moc ráda si je dám Sebastiene." Lehce jsem se poklonila. Jimm se uchechtnul. Tázavě jsem se na něj podívala. "Jako doma." Řekl Jimm, čímž měl narážku na mé oblečení. "Samozdřejmě pane Jimme Moriarty." Usmála jsem se a usadila ke stolu.

Později si přisedl i černovlásek a blondýn se snídaní pro všechny. "Děkuji." Poděkovala jsem a pustila se do výborných míchaných vajíček. Vážně to byl kulinářskej zážitek. Jimm mě celou dobu bedlivě pozoroval. Nevím jestli přemýšlel, nebo to je kvůli mé  "košilce".. "Copak?" "Chutná?" Zeptal s Sebastien. "Moc." Zasmála jsem se upřímně nad představou vyhublí holky v obrovským pánským triku, pochutnávající si nad vajíčky, jako by nikdy nejedla.

"Jak dlouho tu s námi hodláš být?" Zeptal se nejistě Jimm. "Jak dlouho tu hodláte být vy?" Zeptala jsem se nazpátky. "Jednou, za neurčitou dobu, znovu povstanu z mrtvých." "Dobrá tedy, jak dlouho tu budu moct být?" Modré oči se setkali s těmi temně černými, poté se podívali na mě, jako kdyby spolu vedli telepatický rozhovor. "Jak dlouho budeš chtít." Usmáli se na mě. A takto jsme ukončili náš rozhovor u kulatého hnědého stolu.

Následně Jimm odešel zpátky do svého brlochu, a tak jsme osamněli. Zrovna jsem uklízela poslední usušený talíř zpátky na své místo, když se zvedl i Sebastien. "Takže mě opouštíš i ty?" zeptala jsem se zklamaně. "Nesmutni, můžeš jít se mnou." Oznámil mi. Hned jsem přikývla. "Zatím jsi viděla jen přízemí, takže jsi neviděla to co je pod námi nebo nad námi. Bude mi potěšením vám to tu zde ukázat slečno Holmesová. Mé jméno už vám je známé, ale pro jistotu vám osvěžím paměť. Jsem Sebastien Moran a pro dnešek jsem vaším průvodcem." Zasmála jsem se. "Něco k smíchu slečno?" Zeptal se vážně, ale zpozorovala jsem jak také nemá daleko od smíchu. "Ale nic Sebastiene." "Dobrá tedy, můžeme začít." Vyšel směrem ke schodům a já mu byla v patách.

Bílé, točité schody nás dovedli na chodbu s dvoumi dveřmi naproti sobě. Po bílích zdech vyseli obrazy s abstraktním uměním.

Blondýn předemnou otevřel dveře po mé pravé ruce. První co jsem uviděla bylo hodně světla, za což mohli tři zdi jen ze skla. Červena sedačka otočená na výhled stejně jako tři křesla podobná stylem sedačce. Popošla jsem blíž ke sklu. Skoro, jako bych se vznášela nad lesem. Dotkla jsem se skla, načež mi vyskočila husí kůže. Jo.. Tak takovej pokoj by Myc nikdy neměl, to není jeho styl, ale mně se tu líbí. "Pokračujem slečno Holmesová?" Přikývla jsem.

Ukázalo se, že dveře na levo vedou do "zašívárny". Klidná místnost už jen od pohledu. Velká sedačka, sedací pytle, huňatý koberec, knihovnička, velké okno.. Svalila jsem se na sedačku vyčerpáním. "Kolik je hodin?" Zeptala jsem se unaveně, nechápu proč, vždyť jsem vstávala tak před půl hodinou. "Je deset." Oznámil mi.

Jen jsem se schoulila do klubíčka, popadla jednu z dek a rozloučila se se slovy "Dobrou." "Dobrou." popřál mi na zpátek a pohladil mě po zádech.
.

.

.

∆•Zaira•∆