Znamení zmije (Zaklínač FF)

Prolog: Noční můra

Necítím chodidla. Už je to moc dlouho, co bez přestání běžím a vlastně si nejsem jistá, jestli vím za kým. Plíce mám v jednom ohni, sotva lapám po dechu. Rukáv volné košile se mi zadrhne o větévku a se mnou to trhne.

„Zastav!" vykřiknu zoufale. „Stůj!"

Na koho to vlastně volám?

„Darko," unikne mi ze rtů plačtivě, „vrať se, prosím."

Spatřím stín postavy, jak se mihne mezi stromy, donutí mě to přinutit nohy k poslušnosti a vyrážím znovu vpřed. Dobíhám až ke stromům, kde jsem postavu zahlédla. V ten moment mě něco zprudka sráží na zem, tak prudce, že na moment ztrácím schopnost dýchat.

Mezitím, co se marně snažím do plic dostat nějaký kyslík, přičemž vydávám pištivé zvuky, něco mě chytá za límeček košile a silou mě zvedá na nohy. Naprázdno otvírám rty, nevyjde z nich ani hláska. Jsem postavena na nohy a konečně se mi naskýtá pohled na to, co mě srazilo k zemi a zvedlo.

„Darko," do očí se mi hrnou slzy.

Sotva si uvědomím, že se zase můžu nadechnout. Nabírám vzduch zhluboka do plic nebo se o to alespoň pokouším. Zmocňuje se mě panika, čím dýl na Darka koukám. Hnědé oči pomalu žloutnou, zorničky se zužují na šířku kočičích. Srdce mi tluče jako poblázněné, znovu mi dochází kyslík, přestože dýchám pravidelně. Chci utíkat, ale nohy neposlouchají jako by zdřevěněly.

„Mělas zůstat doma," promlouvá na mě někdo, kdo by měl být můj bratr, ale už dávno jím zřejmě není.

„Co to říkáš, Darko?" nechápu. „Pojď, půjdeme domů, táta na tebe čeká. Pojď, bráško."

„Mělas zůstat doma," zopakuje a sáhne rukou k pasu.

Do očí se mi zaleskne ostří dýky. Couvnu, ale Darko si mě přidrží na vzdálenost paží.

„Darko," pípnu, po tvářích mi stékají slzy, „bráško, prosím, ne, já..."

V momentě, kdy se nadechuju k dalším slovům, udělá Darko prudký pohyb paží, ve které svírá dýku. Po zádech mi přeběhne mráz, bolest necítím v podstatě ani na vteřinu.

„Zůstat doma," slyším ještě ten známý a zároveň cizí hlas.

Přestává mi tlouct srdce, ústa mi plní krev, kolena se mi podlamují, a přestože oči zůstávají otevřené, už nic nevidím.

Trhlo to se mnou. Zprudka jsem zalapala po dechu a posadila se. Postel pode mnou zavrzala. Rozhlížela jsem se po tmavé místnosti, jako kdybych měla někde spatřit ty nelidské kočičí oči. Pomalu mi začalo docházet, že je nespatřím. Dech se zklidňoval, srdce taky. Dívala jsem se na známé siluety skříně, poliček a komody.

Všechno bylo v pořádku. Bylo to v pořádku tak, jako vždycky. Přestala jsem to počítat, když jsem se dostala ke stovce. Den co den se mi zdávalo to a samé, ta a samé noční můra. Den co den. Už deset let. Nezdálo se to tak dlouho, ne pokud šlo o někoho, jako byl váš bratr, maličký klučina s blond vlásky a čokoládově hnědýma očima.

A i po deseti letech, co jsem měla pravidelně noční můru, jsem si jako vždy poté vybavilo tu chvíli, kdy ho odváděli, osmiletého chlapce, mého malého brášku. Už ten člověk byl divný, na zádech dva meče a ty oči...

Uvědomila jsem si, že tentokrát bylo něco jinak. Vždy se mi zdálo, že mi Darko ublížil, ovšem teprve dnes měl ony kočičí oči. Oči, které měl před deseti lety i ten chlap na grošovaném koni.