Znamení zmije (Zaklínač FF)

13: Tržnice Oxenfurtu

„Můžu to nějak ovládat?" zeptala se, když se vrátili ke společnému pokoji, aby vyzvedli Ela a Calwen.

„Triss říkala, že je jen na tobě, koho uslyšíš. Když nebudeš chtít, bude ticho," ujistil ji Geralt.

„Ani mi nepřišlo, že si všimla té košile," Hana shlédla na modro-pruhované oblečení.

„Všimla," pousmál se, „nadhodila to, když jsi byla mimo. Dostal jsem vynadáno, že jsem se jí hrabal ve věcech, načež to zakončila, že se vlastně nezlobí, že je ráda, že mě to vůbec napadlo."

Zasmála se: „Mrzí mě to, ale jak by řekl Lambert: Patří ti to."

„Být s ním dýl, tak tě úplně zkazí. Ještě, že tě mám pod kontrolou," zaslechla jeho myšlenky.

„Hele," strčila do něj.

„Ty posloucháš, to se nedělá!" napomenul ji, ale na tváři se mu objevil úsměv.

„Gwynbleidd," byli už vlastně u pokoje a před nimi se objevila Calwen, „já s tebou potřebovat mluvit."

Hana se na Geralta trochu nejistě podívala.

„No tak, víš, že se nám snaží pomoct. Určitě to budou důležité informace," promluvil k ní v myšlenkách.

„Proč to neřekne všem?" šeptla, aby jí slyšel jen on.

„Určitě k tomu má své důvody," pokoušel se jí ujistit.

„Vytáhni Ela do města, ať ti ho ukáže," pobídl jí a dlaní jí přejel po zádech.

Jako na zavolanou se mladý zaklínač vyklonil ze dveří.

„Všechno jsem slyšel, takže doufám, že máš pohodlné boty," zazubil se.

Venku...

Všudypřítomné trhy braly Haně dech. Nikdy nic takového neviděla. Do jejich vesnic občas přijel nějaký obchodník, ale nikdy neviděla tolik stánků a křičících prodejců, jako v Oxenfurtu. Jeden prodával náhrdelníky z korálků, další prsteny z oceli, dále pak ovoce, pečivo, hračky,...

„Stůj, Hano, Hanko," Elo jí chytil za ruku, ale proklouzla mu.

Propletla se davem lidí, který se utvořil v užší uličce, a ztratila se mu. Vplul mezi lidi, jako před chvílí ona, ale když se z nich vymotal, neviděl ji.

„Hano!" vykřikl. „Hano!"

Neslyšela ho. Mohla ho slyšet, ale byla moc zaujatá jedním stánkem a přítomnými stvořeními. Dřepla si, aby mohla vzít jedno do rukou. Bylo chlupaté, huňaté, s velkýma světlounce modrýma očima, čumákem, drobnými, ale ostrými zoubky a špičatýma ušima.

„Ty seš krásný," promluvila na maličkého, „ale ty nejsi pes."

„Jsou to vlci, děvče," prozradil jí obchodník, „přišli o matku, hledají domov. Dají se ochočit stejně jako psi, když se správně vychovají."

„Kolik stojí jedno?" zajímala se.

„100 korun," odvětil s vážnou tváří.

„Aha," ještě na chvilku pomuchlala štěně a pak ho odložila zpět mezi ostatní, celkem tři štěňata, „jen tři? Vlci mívají více štěňat. Nemýlím se?"

„Našli jsme tři, jsou tři," nakrčil rameny.

Hana si povzdychla. Otočila se a začala mezi lidmi hledat Ela. Nemělo to být těžké, byl přeci jen blondýn s delšími vlasy. Většina lidí tu měli hnědé nebo černé vlasy, moc blonďáků nepotkala.

„Elo!" křikla, v doufání, že jí zaslechne. „Elo! Sakra..."

Myslela na něj, soustředila se, pokoušela se zachytit jakoukoli jeho myšlenku. Museli se přeci motat někde kolem sebe, míjet se, neslyšet se skrz všechen ten křik. Nezaslechla nic, ani slovíčko, ani jedinou myšlenku, ani jeho volání. A pak před sebou spatřila světlé vlasy, trochu delší a vyrazila kupředu.

Budu muset trénovat, aby to fungovalo, jak Geralt říkal, abych je slyšela i z větší dálky, pomyslela si, než položila Elovi ruku na rameno.

„Hele," sevřela prsty, aby ho přiměla otočit se, „musíš vidět, co jsem našla. Tomu neuvěříš."

Natočil se na ni a ona ztuhla. Srdce se jí v ten moment zastavilo, snad i přestala dýchat. Kolena se jí podlomila, ale on jí zachytil. Rozhodně to nebyl Elo.

„Asi jste si mě s někým spletla," pousmál se na ní.

Oči žluté se známkami zelené, s úzkou vertikální zorničkou. Rysy mužské, bez známky toho chlapce, kterým kdysi býval. Kožená zbroj, na zádech dva meče, a když si ho prohlédla i zepředu, všimla si přívěsku ve tvaru zmije, který se mu houpal pod krkem.

„Darko," uniklo ji ze rtů, lapla po vzduchu, který si plíce už tak moc žádaly.

„Známe se?" svraštěl obočí a trochu ji od sebe odstrčil.

„Já," zakoktala, všechno uvnitř měla sevřené, slova se drala ven jen stěží, „no..."

„Dariane!" ozvalo se za ním, cukl sebou.

Hana letmo zahlédla asi dva další zaklínače, nebo alespoň tak vypadali. Zachvátila jí panika. Náhle měla pocit, že by ho neměla nechat jít. Ne, když ho konečně našla.

„Omlouvám se," zadrmolil, „musím jít."

„Ne, ne," ruka jí vystřelila vzhůru, chytla ho za zápěstí, „prosím, potřebuji s tebou mluvit! Neodcházej, prosím, sotva jsem tě našla."

„Našla?" zamračil se. „O čem to mluvíš?"

„Já vím, už je to dlouho, ale věř mi, že to všechno hodlám spravit," zazněla nadějeplně, „prosím, pojď..."

„Pleteš si mě," odfrkl si a vytrhl se jí, „nemám ponětí."

„Jen si mě nepoznal," stála si za svou, znovu po něm chňapla.

Ucukl, tak rychle, jak mohl jen zaklínač.

„Hana," šeptla a zadívala se na něj, „vzpomínáš?"

Věnoval jí ještě krátký pohled, pozdvihl obočí.

„Dariane!" znovu to jméno.

Tentokrát se beze slova otočil a nechal ji stát mezi lidmi. Naprosto dezorientovanou, zmatenou, s bolestí v srdci a slzami v očích.

„Hano! Hano! Slyšíš mě? No tak, kde jsi? Elo tě ztratil, kam jsi šla?" zaslechla známý hlas, který si tak moc přála slyšet.

Udělala krok vpřed, nohy se jí zapletly. Okolní hlasy se staly hlasitějšími, lidí bylo náhle až moc, všechno se motalo.

„Geralte," zamumlala, „kde jsi... Elo, kde..."

„Hano," slyšela, jen si nebyla jistá, jestli stále ještě v hlavě nebo před sebou, „tady jsi, malá. Ale ne..."

Sevřely jí povědomě silné paže, přitáhl si jí k sobě. Objala ho, zavěsila se do něj. Přijala jeho pevné tělo jako oporu a uvolnila se, nohy jí vypověděly službu. Vydechla a poddala se pláči.

„Vezmi mě pryč," žádala ho s obličejem zabořeným do jeho hrudníku, „prosím, Geralte, vezmi mě pryč od lidí, já nemůžu..."

„Dobře, vezmu, vezmu," ujistil ji a podepřel.

„Musím ho najít," šeptla, „musím ho dohnat a všechno mu říct. Určitě si vzpomene. Určitě... Musí si mě pamatovat. Prostě musí... Darko..."