Znamení zmije (Zaklínač FF)

8: Mluvící kůň

V krčmě bylo rušno. Skupina dvou zaklínačů, muže a dívky dorazila akorát včas, aby stihli obsadit poslední volný stůl. Vzhledem k tomu, že po cestě nijak nepospíchali, kromě počátečního závodu k rozcestníku, byl akorát čas oběda.

Krčmář postavil na stůl čtyři korbely, přičemž uslyšel tiché „díky" od dívenky. Pousmál se. Zeptal se, zda budou i jíst, a když mu ti dva se zvláštníma očima přikývli, otočil se na podpatku a odešel do kuchyně.

Hana se chopila korbelu. Žíznivě ho natiskla ke rtům a lokla si. Prakticky ihned vyprskla a zakuckala.

„Fuj, fuj, fuj," zajíkla se, „blé, co to pro boha je?"

Lambert s Eberhardem propadli smíchu. Když se podívala na Geralta, naproti kterému seděla, s pobaveným výrazem pozdvihl obočí.

„Co sis myslela, že ti natočí v krčmě do korbelu?" ušklíbl se. „To je pivo, malá."

„Nejsem malá," zavrčela na něj.

„Nejsi, ale vypadáš dost velká na to, abys věděla, jak chutná pivo," zabublalo to v něm smíchy.

„Bavím tě dobře?" svraštěla obočí.

„Jídlo bude určitě lepší, až krčmář přijde, požádám ho o vodu," chopil se svého korbelu a hltavě upil.

Hana na něj překvapeně zamrkala. Pak jen potřásl hlavou a zadívala se do stolu.

Co to neustále dělá?! Nejdřív je na mě sarkastický, kousavý... Pak nabídne nebo pronese něco milého.

O něco později...

Hanu od jídla odtrhl rozruch. Vzhlédla a pohled přesměrovala k výčepu, odkud se ozývaly zvýšené hlasy.

„Nech to plavat," uslyšela Geralta, „tohle se tu děje pořád."

Dívka protočila oči a nepřestávala sledovat výčep. Hostinský se hádal s nějakým chlapcem, co zaslechla, tak o stolu.

„Vezmeme ho k sobě," pronesla směrem k ostatním.

„Cože?" ozval se Lambert.

„Ten chudák si nemá kam sednout, vezmeme ho k sobě," zopakovala.

„Holka ty seš fakt poděs, Geralte ohlídej si jí," uchechtl se zaklínač.

„Nejsem její chůva," zamručel bělovlasý.

„Díky bohu, to dětství by bylo fakt děs," pronesla kousavě.

Ještě než se zvedla od stolu, podívala se na něj. Zabodával se do ní pohledem se rty staženými do úzké linky. Pozdvihla provokativně obočí, uvnitř ji hřál pocit vítězství, že mu alespoň z části oplácí to, jak se k ní chová a odrazuje ho být milým. Pomalu se otáčela směrem k výčepu, když postřehla, jak se usmál. Vyrazila od stolu, jak střela.

Jakmile se dostala dost blízko na to, aby na chlapce u výčepu viděla lépe, strnula.

„Co tady děláš?" dostala ze sebe.

„Hano," chlapec se na ní otočil, „co tady... Vy jste tu všichni?"

„Ano, všichni," kývla a potřásla hlavou, „Elo, co..."

„Musel jsem jet, nemohl jsem tam prostě zůstat. Navíc, Vesemir nebyl pro ani proti, což znamená, že..."

„Geralt tě přetrhne," povzdychla si, „nemluvě o Lambertovi."