Znamení zmije (Zaklínač FF)

3: Nedívej se na mě...

Hanu dusily chlupy, nemohla se pořádně nadechnout, navíc tady byla ta odporná pachuť v ústech po slinách psa a potom, co se málem pozvracela. Zabořila prsty do chumlů srsti, když náhle někdo za tělo zvířete zabral a odvalil ho stranou. Zhluboka se nadechla a rozkašlala se. Sedla si a hlavu natočila stranou, aby v případě nutnosti nepozvracela samu sebe.

„Jsi v pořádku?" uslyšela za sebou hlas.

Chtěla odpovědět, když se znovu ozval žaludek, tentokrát už to v sobě neudržela. Akorát pozdvihla ruku, jako by dotyčného žádala o chvilku strpení.

Když bylo po všem, Hana si otřela ústa rukávem košile a znaveně vydechla. Volnou rukou si přejela po břichu. Přestože momentálně neměla chuť na cokoli, pociťovala strašný hlad. A pak tu byla nevolnost z předešlých událostí a z faktu, že to rozhodně nebyl Eberhard, kdo ji zachránil před příšerou.

„Dobrý?" do zorného pole se jí dostaly něčí nohy a byla k ní natažená ruka.

Chytla se jí, nechala se zvednout. Když stála pevně na nohou, couvla.

„Děkuju za záchranu," zamumlala, „myslela jsem, že tu nikdo v okolí není."

„Jsi tu sama?" zeptal se, podle hlas jistě chlapec.

„Ne, on, někoho doprovázím. Šel do lesa pro dřevo, ale nevrátil se. A pak tu bylo to stvoření..." vysvětlila rozpačitě.

„Warg," upřesnil.

„W... Wa... Co?" málem si zpřelámala jazyk.

„Warg," zopakoval, „takový vlk, praso-vlk, no... Démon okolních lesů, i když tohle bylo spíše štěně."

„Štěně?" pozdvihla obočí. „Jak to myslíš, štěně?"

Popošla k němu krok, ale on couvl. Pokusila se k němu popojít znovu, ale následovala stejná reakce.

„Co to děláš?" svraštěla obočí. „Co se děje?"

„Nechoď blíž, prosím," zazněl úzkostlivě, „nechci... nechci, abys na mě viděla."

„Zachránil jsi mi život," připomněla mu, „je mi jedno, jestli nejseš zrovna fešák."

„Nechci tě vystrašit," stál si za svým, „prosím."

Nechápala to. Byl to pro ni něco jako hrdina, který jí zachránil život. Dokonce se zdálo, že měl znalosti ohledně té potvory, ale přijít blíž než na dva metry nepřipadalo v úvahu.

„Fajn, takže..." zaváhala, odevzdaně si povzdychla a na oko vážně pokračovala, „děkuju, že jsi mě zachránil. Smím vědět alespoň tvé jméno šlechetný zachránce, když nesmím spatřit tvou tvář?"

„Utahuješ si ze mě?" postřehl.

„To bych si nedovolila, příště už by mě mohla ta psí prasnice sežrat," tentokrát mluvila od srdce, „opravdu, jak se jmenuješ, prosím?"

„Jsem Elo," prozradil, „půjdeme najít tvého přítele,...?"

„Hana," představila se, „nevím, jestli jsi to postřehl, ale je tma."

„Všiml jsem si," pokývl hlavou, „a pokud dovolíš, hodlám toho využít. Dokážeš mě následovat, aniž by sis ublížila? Nerad bych totiž, aby sis zlomila nohu."

„Vidíš snad ve tmě?" nechápala.

„Ano, vidím," odpověděl vážně a Hana měla pocit, jako by právě protočil oči, „budu se snažit upozorňovat tě na sebemenší překážku, souhlasíš?"